Povídka: Střípky vzpomínek

Už tehdy, jako malý capart, hrávající si s dětmi na písku, často pocítila zodpovědnost za svět kolem sebe. Máma, ta jediná světice, která ji občas dokázala tak něžně povískat ve světlých vlasech, měla najednou ještě míň času. Ty moje špinavá blondýnko, říkávala jí při ranním zaplétání copu. Byl to rituál.

Stejně jako snídaně a vyprovázení přes ulici do místní školky. Stejně jako večerní pohádka na dobrou noc o Malém princi, který se staral o svou růži, láskyplné přikrytí peřinou a polibek na čelo… Časy tak nedávné a přece v nenávratnu.

Často ji ze spánku budil sen, stále se opakující a zničující sen. Máma ji konejšila: Na noční běsy zapomeň, brzy bude bílý den… A dívenka věřila v nezměrnou moc toho zaklínadla. Ve svých sotva pěti letech cítila se být v těch dobách neohroženou bojovnicí. To se ale brzy mělo změnit.

Táta tu věc většinou neodložil z ruky. Do jisté doby si myslela, že je to něco neobyčejně nepostradatelného. Zázračného. Později začala chápat, že je ta skleněná lahvička nepostradatelná jen u jejího táty. Vždyť i máma to nesla s velkou nevolí. Párkrát se mu ji snažila rozmluvit a nikdy nepochodila. Někdy se jí z toho dokonce udělaly pod očima tmavé kruhy. Až mnohem později dívka poznala, že modřiny se nedělají jen na kolenou, když spadne z kola.

Její milovaná máma zůstávala v práci déle než kdykoliv předtím. Denním rituálem se stávaly prázdné a tiché večery bez jídla, usínání bez pohádky a zachumlání se do zastlané peřiny. Mnohem hůř bylo, když tátovi došla ta kouzelná tekutina v nepostradatelné láhvi. Malá holka musela bloudit ztemnělým městem a hledat večerku, a nesměla se vrátit nazpátek s nepořízenou. Tolikrát si přála potkat hodnou vílu, která by ji vrátila zpět do dětského rozjímání. To jen máma jí noc co noc, po pozdním návratu slibovala, že jednou opravdu utečou. Utečou do pohádky, kde je vysvobodí Malý princ.

Trvalo to dlouho, než utekly. Princ nepřišel, pomocnou ruku podala až dívčina babička z daleké vsi. Pohádka. Vše se najednou zdálo být růžové a tak snadno dosažitelné. Přesto dívka stále čas od času pocítila obrovskou a palčivou zodpovědnost za okolní svět. Ač mysl by dávno chtěla, nezahojené srdce ne a ne zapomenout. Alespoň ne nyní. Ale všechno má svůj čas. Ano, půda lidského srdce je mnohem kamenitější než se může na první pohled zdát.

30.6.2011 2:00| autor: Jana Štamberová (cycyp)

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist