Povídka: Prozření

Nešťastná. Cítí se být tak nešťastná. Neoblíbená, nepochopená. Tak maličká v celém tom lidském davu. Naprosté nic. NIC. Proč musí tolik trpět? Proč si nemůže ten svůj život prožít v klidu a tichosti, aniž by musela tolik protrpět?

Alespoň malou chvíli, na krátký čas poznat, co je to štěstí. Vzpomínky na dětství. Ach ta nevědomost. Kdyby to šlo zastavit. Utnout a vrátit zpátky. Chtěla by se vrátit, ale to je nemožné. Brána minulosti, té sladké nevědomosti se navždy uzavřela. Musí to tak být. Všechno má svou logiku. Ta zatracená logika! Pryč s ní. Raději na to nemyslet. Věci, jež byly vyřčeny. Věci, které bolí. Proč to nikdo nepochopí? Je tak sama a cítí jen prázdno. Všude kolem sebe a nejvíc sama v sobě. Ta bolest. Boj za lepší zítřky. Pocit beznaděje ze zítřků, jež se lepšími nestaly. Naprostá beznaděj. BEZNADĚJ…
Ne. To nejde. Takové myšlenky si musí důrazně zakázat. Vždycky zbývá naděje. Říká se to přece. To, nač právě myslela, by nebylo správné. Jak jednoduché by to bylo. Vzdát se. Ale je to obrovská prohra. Byl by konec těm věčným, srdce drásajícím otázkám, to ano. Poddat se tomu. Ale není to žádné skutečné řešení. Je to zbabělost. Naopak, musí sebrat všechny síly, obrnit se odvahou a začít bojovat. Vždyť o to tady jde! Už není co ztratit. Je nejvyšší čas. Teď, když se jí podařilo alespoň na okamžik vyhnat ty hrůzostrašné běsy z mysli, měla by začít jednat. Ví, že to nebude jednoduché. Že bude muset pevně zatnout zuby a postavit se k tomu čelem. Vždyť svět je pro ni tak zrádný a ona tak zranitelná. Ale život za to stojí a ona si jej nenechá vzít bez boje.
Opatrně, ještě napůl pohroužená do svých vnitřních myšlenkových pochodů, přelézá přes silně zrezivělé kovové zábradlí mostku. Aniž by si to uvědomovala, upustí stříbrný prstýnek s broušeným sklíčkem, který doteď křečovitě svírala v dlani. Prstýnek při dopadu sotva slyšitelně zacinká, kutálí se přes chodník až na silnici. Ona nedbaje toho jde stále dál, posílená tou náhlou vnitřní silou a vůlí, přejde most a podvědomě míří k místům, jež tak důvěrně zná.
Projde kolem dětského hřiště, kde si tak ráda hrávala jako malá. Sotva znatelně se pousměje. Je to tak dávno. Lampa nad ní zabliká, v jejích útrobách se honí několik můr, které si tam přiletěli pro jistou smrt. Najednou zaslechne kroky. Vystoupí zpod lampy a naproti přes silnici zahlédne tmavou siluetu. Postava na ni mává. Je to její matka, které se při setkání s dcerou viditelně ulevilo. To nelze přehlédnout. Obě mají až dojemnou radost. Něco mezi nimi se změnilo. Možná k sobě přece jen najdou cestu. I když bude asi dost složitá a krkolomná. Mají si toho tolik co říct. Ona na nic nečeká a rozběhne se přes silnici. Běží vstříc novým zítřkům. Lepším…? Běží DOMŮ.
Běží jako smyslů zbavená. V náhlé euforii si ani nepovšimne právě přijíždějícího auta. Těsně ve své blízkosti uslyší ohlušující skřípění brzd a v tu chvíli si to uvědomí. Je pozdě.

21.6.2011 12:00| autor: Jana Štamberová (cycyp)
Více o tématu: povídkaProzření

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist