Jenže… Druhý, třetí den, týden a nic. Jediné, co o něm věděla bylo, že bydlí v Holešovicích a že má psa. Spočítala si, že nejbližší park je Stromovka a tam by ho měla teoreticky a nenápadně potkat.
Na základě těchto počtů slíbila svému pejskovi celodenní nedělní výlet do Stromovky.
Zde předkládám její nedělní přípravu:
6.30 – budíček
7.00 – 8.00 – koupel + depilace na všech možných místech (co kdyby)
8.30 – 10.00 – vlasy, nehty a první deci vína
10.00 – 11.00 – úvaha, co na sebe
11.00 – 12.00 – oblékání a převlékání se, nejméně 8krát
12.30 – desátá deci vína a odjezd na místo konání „NENÁPADNÉHO POTKÁNÍ SE“
K večeru, když se vracela domů, ubrečená, zmrzlá a s oteklýma nohama (krásné boty obvykle nebývají pohodlné), si koupila lahvinku vína a rozhodla se propít se k názoru, že pán o ní nestojí a že je nutné ho vyškrtnout ze své hlavy, a hlavně ze svého srdce.
Jak to dopadlo Propila se k názoru, že si jsou s pánem souzeni, že to nesmí vzdát a že je její povinností za tu krásnou osudovou a jednostrannou (NO A !) lásku bojovat.
Co myslíte Nebylo by jednodušší zvednout telefon, vytočit pokoutně sehnané jeho číslo a hned se dozvědět na čem jste
Ne! Není! Příští neděli se jede zase do Stromovky. Jednak pejskovi to náramně prospívá a mé kamarádce ta trocha platonické lásky taky. A třeba ho potká. Moc jí to přeju.
Na druhou stranu… nebojme se mluvit o citech s lidmi, kterých se to týká. Každý trapas se dá přeci přežít – v tom horším případě.
Mějte se krásně a nebojte se se zamilovat. Žijeme přeci jen jednou!
PS: Lhala jsem. Nestalo se to mé kamarádce, stalo se to mě.
PPS: Malilinkatá intrika není na škodu, obzvláště v lásce, kde je vše povoleno.
