Nechci ho ztratit…

Ahoj, chtěla bych se zeptat, zda nechat být vztah, který jsem dosud měla s přítelem. On žije dlouho v cizině, já žila v Čechách. Neskutečně mě uháněl, jako dosud nikdo a chtěl, abych za ním šla do ciziny. Já původně nechtěla, měla jsem doma práci, rodinu, svůj byt, ale pak jsem podlehla. Pomohl mi najít práci, začít v cizině a prvního půl roku mě opravdu neskutečně podporoval, ačkoliv já byla každý den doma v slzách, že to v cizině nezvládnu. Držel pořád při mě. Mně ale chyběla rodina a přátele a zřejmě jsem se změnila. Slíbil, že když se mi nebude v cizině líbit, vrátí se se mnou. Když ale mohl, nevrátil se a já zůstala, protože jsem ho milovala.(On si nemyslel, že bych chtěla domů, vůbec s tím nepočítal.) Asi svým způsobem, protože mi dost čast opakoval, že on z mé strany lásku necítí, tak jak by si představoval. Po 2 letech dohadování, kde budeme žít si on teď našel novou práci, ve které se cítí skvěle, konečně si připadá důležitě, a já začala mít pocit, že jdu stranou. Najednou přešla opora, nevolal tak často jako dŕíve, protože odešel do jiného města, kam jsem se za ním měla zase přestěhovat. Štve mě, že mi slíbil, že když tak se mnou vrátí domů a nikdy to neudělal. Pokud jedu podle jeho noty, je úžasný, věnuje se mi, podnikáme spoustu akcí, nemůžu si stěžovat, ale pokud za ním nepůjdu světa kraj, tak asi nic. Jednou jsem se s ním kvůli tomu rozešla, protože jsem si přišla, že jsem až druhá po práci. Teď to udělal on, jelikož jsem po něm chtěla kompromis a řekla, že oba půjdeme do města, kde jsme původně žili a oba si něco nového najdeme. Byl by v cizině jak chtěl a já si našla taky něco. A nebo že to tedy necháme být, ale když tedy najdu někoho, kdo bude se mnou chtít řešit rodinu, a budoucnost, tak se bránit nebudu. Urazil se a řekl, že tedy rovnou končí, že tohle nemá cenu, že si jen ubližujeme. Chtěla jsem jen ale aby zareagoval a konečně začal řešit naší budoucnost. Pořád vše posouval za dva měsíce, tří měsíce…a že jemu je fajn, a jestli něco chci měnit, tak že mám, on že je spokojený. Tak jsem mu dalal tohle hloupé ultimátum. Mělo opačný účinek než jsem čekala. Řekl mi, že ho štve, že nejsem tak svobodomyslná jako dřív, a že jsem měla jasné vize a plány do budoucna a že se mu líbilo, jak jsem dŕív byla silná a že teď si jen stěžuji. No jak asi ne, když opustíte rodinu, práci, přátele, začnete pracovat skoro jako uklízečka, s titulem Mrg., a sliby, které mi dal o stěhování zpět nesplnil. Pořád ho ale mám ráda. A ještě detail: Jeho rodina mě nemá ráda. Jeho matka mi dělala naschvály a snažila se, abychom se po prvním rozchodu už nedali dohromady. On mi jednou řekl, že prostě jen žárlí, ale že mu tu jeho hlubokou zamilovanost co ke mně měl už vyhnala z hlavy. Dokonce mi na ulici odmítal občas dát i ruku, protože si na ní vzpomněl, když mu jedno řekla, že si nepřeje, abychom se před ní a jejími přáteli drželi za ruce jako malé děti, nebo se nedej bože líbali. On není špatný člověk, opravdu se hodně snažil, a chápu, že konečně po tolika letech v cizině našel práci, která ho baví a nechce se jí vzdát. Ale to nevěděl dřív, že chce kariéru, svobodomyslný život a ne mě? Nemusela jsem kvůli tomu opouštět celý svůj dosavadní život a přátele. Je mi teď skoro 35 jako jemu, nemám práci a musím začít znovu.Řekl mi že nikoho tak jako mě nemiloval a pro nikoho nikdy tolik neuděl a že to nestačilo a že se fakt snažil ale že prostě už nemůže, že má pocit, že po něm pořád něco chci. Jsem s ním pořád v kontaktu, ale nevím, zda ho nemám ukončit a nechat ho být, Na druhou stranu ho nechci ztratit…. Děkuji za odpověď.