Měla jsem čtyři roky milence…

Zdravím Tě, René, Měla jsem čtyři roky milence. Je ženatý a já vdaná. Hledali jsme u sebe vášeň, lásku a porozumění. Našli jsme vášeň, lásku a mnoho nekonečných zvratů a nedorozumění. Štěstí i trápení, radost i bolest. Byl docela komplikovaná osobnost, ale v mém srdci si jej vážím a byl ke mně vždy laskavý. Do doby, než jsme se za velmi dramatických okolností poznali, byl vzorný otec rodiny a zodpovědný muž a věřím, že je i nyní a bude do konce života. První rok byl ráj a rozkrájel by se pro mě. Vyznával mi obrovskou lásku, ale nic nesliboval. Další roky jsem již měla pocit, že jej miluji o něco víc, než on mě. V tomto se žena většinou nemýlí, ale vím, že spravedlivé právo na jeho lásku jsem neměla, to má jeho žena. Nicméně bolest jsem zažívala občas velikou a kvůli muži poprvé v životě. Ano, byla a je to moje životní láska i prokletí. Celé to bylo posíleno tím, že jsme zažívali neskutečný sex. Oboustranně. To se prostě sešlo a ačkoli rozhodně nejsem bez zkušeností, toto bylo naprosto výjimečné, co on dokázal. Popisovat to nebudu, ale mohu mluvit o jistotě, že toto již v životě nezažiji a on ví, že také ne. Po čtyřech letech to prasklo. Žena vyšťourala vše. Hledala, až našla. Nekonečné dopisy, fotky, vše. Muselo to být pro ni strašné. A přitom jí nechtěl ublížit, jen hledal lásku, stejně jako já. Vždyť i já mám muže, chladného, milého i výbušného a po letech nevrlého, ale mám ho ráda a rodinu bych jen tak neopustila. Napsal mi, že to prasklo a ze dne na den se přestal ozývat. Dal přednost rodině, takřka bez jediného slova. Pochopitelně. Dodatečně napsal, že se delší čas neozve. Na to, až se jednou ozve, jsem čekat nechtěla, viset každý den na mobilu, bláznit z toho. Proto jsem napsala rozloučení (zůstalo bez odpovědi) a že přeji hodně štěstí a už ho nekontaktovala. I ze soucitu k jeho ženě. (Navíc občas mě i napadlo, jestli je to vše vlastně pravda nebo jen lehká cesta, jak z kola ven..) Ale jak to každý den bolelo, to vědí všichni, kdo toto zažili. A není jich jistě málo. Ale nenimrala jsem se ve svých pocitech, ani se nelitovala a svým způsobem jsem cítila i určitou úlevu a začala zase lépe vnímat svět kolem sebe. Jednou, po delší době, se krátce ozval, ale já neodpověděla. A nyní, po několika měsících opět email. Omlouvá se mi konečně, prosí o pochopení, o schůzku a vysvětlení (či rozloučení?), které mi zůstal dlužen. Čekala jsem a doufala, že jednou k tomu dojde. Ale nejvíc jsem asi potřebovala dozvědět se, že jsem pro něho opravdu hodně znamenala a že i pro něj je to velmi těžké, že nezapomněl. Nyní to již tedy vím a myslím, že to mi pro teď stačí. Proto jsem ani na tento dopis dosud neodpověděla. Ale co myslíš ty, nezasloužil by si i on úlevu, i když mi velmi ublížil, neměli bychom se přeci jen sejít a dát si rozhřešení a odpuštění a uzavřít náš vztah lidsky? Je zde ale velké riziko, že bychom se na sebe místo toho vrhli jako dva šílenci a milovali se do roztrhání těla. Nebo jde mu právě o toto, když mu trošku doma otrnulo? Samozřejmě, že nám to oběma chybí, na to se prostě zapomenout nedá a nahradit jiným také ne. Ale pak by přišlo vystřízlivění a znovu bolest. Vím, že zde popisuji zbytečně dlouhými slovy asi hodně obvyklý scénář mileneckého vztahu… Jak to vidíš ty, René, jako chlap? Mám mu odpovědět? Mám se s ním sejít? Ví vůbec, co vlastně chce a co riskuje? A pro mě otázka – vydržím mu neodpovědět…?