Mám za sebou dost tragický konec vztahu…

Ahoj. Mám za sebou dost tragický konec vztahu. Loni po nástupu na VŠ jsem se psychicky sesypala. Seděla jsem na parapetu a chtěla skočit. Přítel (můj i jeho první vztah), se kterým jsem byla tři roky, mi velmi pomáhal. Staral se o mě. Snažil se mi pomoci. Já chtěla školu změnit a začala uvažovat o podání nových přihlášek. Nedokázala jsem se ale sama rozhodnout. Jak mi taky diagnostikovali na psychiatrii, porucha přizpůsobení. Byla jsem náladová a sebestředná. Měla jsem deprese. Rady nikoho jsem neposlouchala. S přítelem jsme se odcizili. Jsem perfekcionistka a chtěla jsem vše zvládnout sama. Cítila jsem, že s přítelem jakoby manipuluji, ale na druhou stranu ho strašně potřebuji. On i já jsme věděli, že je něco špatně. Po půl roce, přišla chvíle a já si měla podat nové přihlášky. Začala jsem zase šílet. Na nové koleji mi můj spolužák vyznal city a chtěl mi pomoci. Byl mi celkem sympatický. Psali jsme si a já viděla šanci na únik z depresí a celé situace. Nikdy kromě přítele mě nikdo jiný nechtěl. Byla jsem překvapená a podlehla spolužákovi a přítele podvedla. Hned jsem mu to hlásila. Ale místo, aby u mě nastala reakce udělat vše pro to, abych získala přítele zpět, tak jsem byla nějak konsternovaná. S přítelem, který byl v šoku a naštvaný, jsme to probírali asi dvakrát dvě celé noci. Vyčítala jsem mu, že byl na mě moc hodný a nedokázal mě srovnat. Že se vedle něj nedokážu rozhodnout. Omlouvala jsem se mu na kolenou. Oba jsme brečeli a řekli si, že jsme spolu chtěli děti. Po vzájemné dohodě jsme se rozešli. Já krátce na to začala jako náplast chodit se spolužákem. Přítele jsem často kontaktovala. Většinou jsem po něm něco potřebovala a chtěla radu nebo pomoc ohledně přihlášek. Teď mi dochází, že jsem se od něj vůbec psychicky neodloučila a neakceptovala rozchod. Řekla jsem mu také, že na něj stále myslím. Evidentně jsem mu vůbec neulehčovala na mě zapomenout. Já sama se řítila do maléru. Podala jsem si deset přihlášek a dočista se ze škol „zbláznila“. Byla to pro mě jediná priorita. Nejedla jsem a nemohla spát. Dělala jsem přijímačky i zkoušky na škole. Ucházela mi realita. Viděla jsem jako své vysvobození jediné a to vybrat dobrou školu. Spolužák se se mnou po 4 měsících rozešel. Musím uznat, že na mě byl hodný. Ale já se chovala opět strašně. Byl pro mě ale jen opěrnou berlou. Když mě opustil hned jsem kontaktovala bývalého přítele. Jela jsem v noci za ním autem. Vynutila si setkání. Tam jsem se složila. Přiznala, že jsem dostala kopačky a nevím, kam na školu. Klečela jsem opět před ním a prosila ho, ať mi dá šanci. Musím přiznat, že to byl děsný hysterický výstup. Podřezávala jsem se před ním klíčky od auta. Sám měl jít na párty a já ho akorát zdržovala. Divím se, že jsem se cestou domů nevybourala. Doma jsem se zhroutila. Následující den mi přišla sms, že by to ani jednomu z nás nepřineslo štěstí. Měla jsem před sebou poslední přijímačky a já se nedokázala učit. Naši mě vzali na psychiatrii, kde jsem nechtěla zůstat. Přestala jsem myslet normálně. Po přijímačkách, které jsem zvládla, jsem se měla ihned zapsat na školu a já nevěděla, co dělat. Volala jsem opět příteli a prosila ho o setkání. Lhala jsem mu, že se s ním chci jen rozloučit. Předávkovala jsem se před ním. Odvezl mě domů, sanita a já zavřená na psychiatrii. Napsal mi, že je mezi námi konec a ať už mu nepíšu. Popřál mi ať se uzdravím. Od té chvíle jsem se začala doopravdy léčit. Brala jsem léky, začala spolupracovat s psychologi. A odjela na intenzivní šestitýdenní léčení. Začalo mi pomalu docházet, co všechno jsem provedla. Rozhodla jsem se konečně ohledně školy. Zůstala jsem na té, kterou jsem začala. Pochopila jsem, že jsem přítele využívala a manipulovala s ním. Uviděla jsem konečně, co všechno pro mě v posledním roce dělal. Potřebovala jsem si s ním promluvit a vše mu vysvětlit. Od toho mě také odrazovali, vnímali to jako část mé „nemoci“. Takže jsem mu napsala akorát stručný omluvný dopis, kde jsem se omluvila za nevěru, poděkovala za podporu, sdělila že se léčím a vyjádřila, že je to úžasný chlap. A popřála mu štěstí. Nedostala jsem odpověď. Po roce od našeho rozchodu a půl roku po mém předávkování jsem ho zkusila kontaktovat a pozvat ho na kafe. Nedokázala jsem na něj přestat myslet. Miluji ho stále. Celou tu dobu jsem na sobě pracovala. Četla jsem knížky ohledně sebereflexe, docházela za psycholožkou, začala opět sportovat. Díky tomu, čím jsem si prošla jsem si uvědomila, jaký sobec jsem byla. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně své okolí vydírala a manipulovala s nimi. Začala jsem se taky zajímat o to, jak překlenout nevěru. Došlo mi, jakou oporou bych ráda příteli byla. Kdybych si neprošla tím vším, nezměnila bych se. Mě to otevřelo oči. Bohužel mi bývalý přítel odpověděl jen: kafe nepiju, čas nemám a bavit se s tebou nechci. Což jsem nevydržela a poprosila ho o šanci na obnovení vztahu. Kdy jsem vyjádřila, že jsem si srovnala priority a pracuji na svých slabých stránkách. Došla mi odpověď: Zapomeň na to, už je to pryč, některý věci se překonat nedaj a já už je hlavně překonávat nechci. Tak už mi prosím nepiš. … Nevím, zda-li je na mě přítel naštvaný za nevěru, manipulaci. Nebo prostě chce jít jen dál. Čekala jsem asi trochu „milejší“ odpověď. Před tím nešťastným rokem jsme spolu byli velmi šťastní a nikdy se vážně nepohádali. Vím, že po mé změně chování bych dávala vztahu o mnoho víc. Pro něj to ale muselo být hrozně těžké, viděl přítelkyni na psychiatrii, v náručí jiného muže, poté citová manipulace a vydírání. Nedivím se mu, že na to chce zapomenout. Myslíš, že je nějaká šance, že přehodnotí svůj názor? Překonat nevěru je jedna věc, já se bohužel projevila jako histerka. Nebo alespoň po nějaké době si se mnou bude chtít promluvit? Díky za názor