Jak se staví sen: Oko za oko, zub za zub

Podobně je na tom i pětičlenná rodina Zárubových-Kadlecových, která žije ve starém panelovém domě v Pardubicích. Jejich tři kluci se dosud dělili o miniaturní pokoj, který byl přecpaný nábytkem a o volný prostor na hraní připravený dvěma palandami. Rodiče chtějí klukům pokoj zvětšit a vyměnit prostornější obývací pokoj za dětský.

Architektonického řešení nového rozpoložení se chopili Marek Poddaný a Ondřej Borovec a některé nápady se mi opravdu líbily. Zvláště pak variabilní nábytek do dětského pokoje na kolečkách. Super vychytávka je nábytek zavěšený na lištách, díky nimž je možné stěhovat postele i velký psací stůl libovolně po celé šíři pokoje, přesně podle chuti nebo momentální nálady kluků. Líbilo se mi i barevné provedení.

Na rozdíl od obývacího pokoje, který byl sice kupodivu poměrně prostorný navzdory, podle mého soudu, nepříliš vydařené tapetě i navzdory tomu, jak strašně miniaturně vypadal původní dětský pokoj, ale jinak mi přišel hodně fádní, šedivý a nezajímavý. Ani jídelní stůl z mléčného skla a černé židle veselosti pokoji dvakrát nepřidávají. A stolek v oranžové a modré barvě to už vytrhnout nedokázal. Takže za mě pokojík super, ale obývák nic moc.

Zajímavá byla také návštěva v novodobém satelitním městečku na periferii velkoměsta. Nevím, jestli jste zrovna tuto návštěvu zaregistrovali, ale pro mě je zcela nepochopitelné moderní bydlení v tom smyslu, že místo bytelných zdí mám všude velké prosklené plochy. Jednak si neumím představit jejich údržbu a také život ve vitríně. I když výhled na zahradu byl krásný, jednotlivé domy byly vystavěny tak, že si majitelé navzájem do oken neviděli, ale ležet ve vaně a vedle sebe mít jen obrovské okno, děkuji, nechci. Ano, já vím, že se používají různé závěsy, rolety nebo posuvné žaluzie, přesto bych pořád měla pocit, že jsem každému snadno na ráně. Asi jsem konzerva, ale starý dobrý cihlový baráček s tradičními okny a jedním francouzským se vstupem na terasu je pro mě absolutně dostačující. 🙂