Naučila jsem se zachovat dekórum a nedávat najevo žárlivost příliš otevřeně. Už neprojíždím partnerův telefon, nevyptávám se ho na kolegyně v práci, nehysterčím na mejdanech, když se na něj věší přiopilé slečny. Důležité pro mě je, že do ložnice poté odchází se mnou.
Někdy je to ale těžké. Byla jsem v pátém měsíci těhotenství, když jsme jeli ke známým na grilovačku. Několik lidí jsme viděli poprvé v životě, mezi nimi i Veroniku, užvaněné blonďaté pískle s předkusem. Můj muž jí evidentně padl do oka, celý večer se od něj neodtrhla, pořád do něj něco hustila a smála se takovým tím přehrávaným puberťáckým smíchem. Kdykoli pronesla něco směrem ke mně, bylo to ve smyslu: „A teď ti naroste velký břicho, viď?“ nebo „Po dítěti zůstane každý ženský hodně strií, a ty už neodstraníš.“
Tak co s takovou udělat. Svázat do uzlíku a hodit do studny? A co mám dělat v takové chvíli já? Nemůžu pít, nemůžu si dát cigaretu na uklidnění, nemůžu se vymluvit na nevolnost a jít si lehnout, protože by to vypadalo, že jsem se urazila. Z boje neutíkám. Nebudu se ani lísat k jinému mužskému, abych všem ukázala, že taky umím flirtovat. S tím začínajícím pupíkem bych byla za trapku. Takže jsem přežila hrůzný večer u džusu a zdvořilé konverzace s hostiteli. A později jsem se málem zakuckala, když mi manžel v posteli řekl: „Ta malá blondýnka je moc milá holka, takovej smíšek.“ Narovinu jsem mu vpálila, že po něm ten smíšek jede. „Ale nejede, prosím tě, jenom si ráda popovídá.“
A slečinka si ráda povídala dál. Zasypala manžela emaily, pravidelně ho odchytávala na Skypu, pozvala ho na svoje taneční vystoupení (jaksi zapomněla pozvat i mě, ale manžel mě s sebou stejně vzal, přesvědčen, že pozvání platilo automaticky pro oba – jsme přece pár, a tak se sluší přijít společně, ne?). Když mi na ultrazvuku řekli, že čekám holčičku, manžel v samé nevinnosti navrhl jméno Verunka. Vyprskla jsem na něj jak kočka.
Úporně jsem přemýšlela, jak se téhle holky zbavit. Někdo by ji měl klofnout, napadlo mě. Ale kdo z okruhu mých kamarádů by do toho šel? Nakonec jsem si z manželova mobilu opsala její číslo a podala jsem jí na internetu inzerát. „Pohledná blondýnka se smyslem pro humor hledá příjemného sympaťáka pro vážný vztah a něžné chvíle.“ No na to se chlapi chytnou jak kapři na udici, ne? Chytili. A zabralo to. Netrvalo dlouho a Veronika otěhotněla s jakýmsi prachatým podnikatelem a manžel o ní slyšel méně a méně, až nastalo ticho úplné.
A co já? Mně se nakonec místo Verunky narodil krásný zdravý Matýsek. Břicho se po pár týdnech zatáhlo, strie žádné. A když tak koukám na manžela, jak malého chová v náručí a v sobotu odpoledne spolu usnou v jedné posteli, cítím se nepopsatelně šťastně.
