Diskuze

Nevím jestli by toto někdo řadil k nemoci, nebo k lenosti-vzhledem k tomu, že manžela k lékaři nedostanu už z principu, tak je to asi stejně jedno-výsledek je pořád stejný. Vše se odkládá na-ne později, ale na neurčito, či na nikdy. přestěhovali jsme se před 4a1/2 rokem a věci které jsem prosila hned po nastěhování, se nějak nestihly udělat. A to myslím, že nejsem z těch, které chodí za mužem a každých 5 minut připomínají, já ho nepotřebuji naštvat, ale když na něco čekám dlouho a nejde to, tak pokud to umím udělám si to sama, stejně si toho nikdo nevšimne,ale já mám dobrý pocit, že to je. Příklad: ještě ve starém domě jsem tak dlouho čekala na přivrtání poličky, až jsem manželovi k vánocům koupila Narexku(vrtačka), a po půl roce padání prachu na ní, jsem ji vzala a poličku si pověsila sama(vždyť mohl být unavený z práce -sedí za stolem, a nebo z domova – sedí na laavici, vím že sedavé zaměstnání je také namáhavé)akorát bylo hezké, když přišel manžel domů a první co udělal při příchodu do kuchyně a břinknul se do hlavy o poličku a ptal se, kde se tam vzala-no prostě zázraky se dějí.
Další příklad byl, kdy každý z rodiny radil, ponechat manželovi nějaké důležité povinosti, jako třeba platit účty-ele, plyn a voda.Skvělý nápad, až na ten výsledek – neplatil a já ve chvíli kdy jsem měla radost-právě jsem se dověděla že po třech letech konečně čekáme malé, jsem přišla domů a ve schránce mě čekaly dost neoblíbené obálky o stavu energií-zaplaťte, jinak odstřihneme ele, odpojíme plyn a vypneme vodu-no prostě krásný dárek a teď kde honem brát a nebylo to málo a manžel mi po dotazu řekl, no já asi zapomněl.
Takže od té doby dohlížím na poplatky já, hlídám pojistky, školu, školku, obklusávám všechny úřady, doktory aj. a mezi tím sháním kominíka, kamarády na pomoc, tatínka pokud to jde, aby syn měl alespoň venku houpačku-pískoviště jsem si už přede dvěma lety objednala, nabarvila a skoro i postavila-syn měl velkou radost.aj.,aj.
Ale tady si myslím, že to není polevování manželovi, ale nutnost pro dobrý chod rodiny a žití bez dalších dluhů, a také to, že když děti nevidí, že jsem to udělala já, tak v jejich očích ani tatínka neschodím. Akorárt se to čím dál hůř stíhá, manžel se diví, že jsem skončila v péči psychologů a psychiatrů a beru jako už dnes mnozí z nás antidepresiva a že to teda nějak nepomáhá. Chudák-brouček můj, někak mu nedošlo, že pokud je pořád vše stejné, tak to ani jinak nejde. Ale snaží se, prý nás má rád. 🙂
Takže děvčata, ženy, manželky a maminky-držte se! On to za nás stejně nikdo neudělá.