Dvě ženy, dva osudy, dvě stejné šance…

Věrka má o něj strach a je jí ho nesmírně líto. V očích má slzy dojetí, co její drahý muž vytrpí. Je si jistá, že je to pro muže horší, než gynekologické vyšetření, kterým prošla a prochází ona. V danou chvíli má rozhodně pravdu, podstoupil chirurgický zákrok, protože to byla jediná cesta k oplodnění vlastní ženy, vlastní spermií.

Věrka je ale zdravá a může přijmout sperma jakéhokoli jiného zdravého dárce. „Nabízeli nám tuto variantu, ale říkali jsem si, že když už takto, tak SVOJE!“ A když to nepůjde, pak se uvidí. Věrka je smířená s tím, že miminka se třeba ani nedočká. Je nesmírně křehká, působí jako holčička v tom domácím úboru bledě modré bavlněné košile s knoflíčky a kytičkami na živůtku. Ale z obličeje čtu výraz ryze ženský. „Pokud to nepůjde, tak se prostě nic neděje. Milujeme se i tak. I doteď to bylo hezký.“

Věrka ale netají, že si také prošli peklem. Druhý pokus zveřejnili v rodině a museli se i tu potýkat s předsudky, náboženskými mýty a šokem tchýně, která se trápila vinou za synovo onemocnění, jehož následky jsou zjevné a evidentně podceněné nedostatečnou léčbou. Její syn nyní nemůže počít dítě přirozenou cestou, nemůže dokonce ani sperma odevzdat ve zkumavce jako jiní řadoví pacienti kliniky, musel si svůj chvost nechat „pohladit“ skalpelem.

I přes krušné chvilky, provází Věrčino manželství pohoda, láska a pochopení. Na tomto základu Věrka staví. „Chováme se k sobě stejně, jako kdyby se nic nestalo a nedělo, vždyť
život je jeden velký pokus. Je třeba jej stále zkoušet a pokoušet.“

Zatímco Věrka napjatě vyhlíží sestřičku, která ji odvede na operační sál – a v rukou jistě stále svírá otevřenou knihu povídek Šimka a Grosmana, netuší, že na jiném pokoji se už bavím s mladou slečnou, jejíž přítel prošel onkologickou léčbou právě jako oni dva baviči.

Petra je na rozdíl od Věrky vyděšená, nervózně vypíná televizi, kterou si zkracuje dobu, než přijde lékař provést zákrok. Neví přesně, co se bude v několika dalších minutách dít, ani se po tom příliš nepídí, nevědomost ji činí klidnější. I na mne kouká právem jako na cizí ženskou, se kterou si má povídat o tom nejniternějším, co ji kdy potkalo. Je silná. Je skutečně statečná. Je to ženská, která ví, co chce a bere věci, tak jak přichází.

A bohužel to nejsou to fráze. Petra před rokem požádala partnera, aby si nechal zmrazit sperma, protože onkologická léčba, jíž bylo nezbytné řešit nemoc, jež mladého přítele nečekaně postihla, s největší pravděpodobností ublíží i jeho hbitým spermiím. Také Petra má tedy dnes oplodněné své vajíčko spermiemi svého partnera. Je docela zdravá a pevně doufá, že její přítel už také. Loni mu aplikovala injekce k léčbě chemoterapie, letos si měli úlohu vyměnit. „Čekala jsem, že mi to oplatí, často jsem koukala, jak zatíná zuby, moc to neumím, není mi z toho totiž dobře, ale on už nechtěl o ničem lékařském ani slyšet.“

Petra tedy nakonec překonala sama sebe, přiznala totiž, že běžně omdlévá z injekcí, či z odběru krve. K ambulantnímu lékaři se však Petře pro pomoc chodit nechtělo, přesněji řečeno, nechtělo se jí složitě a potupně vysvětlovat proč si stimuluje vaječníky. Přece jenom její malá vesnička středisková citlivé problémy neschová. Působila by podezíravě už jen proto, že dávek je mnoho a musí se aplikovat v danou hodinu. Jako žena činu, si tedy našla vlastní systém…

„Pokaždé jsem si lehla úplně na záda a mírně pokrčila nohy – poprvé jsem totiž omdlela i sama doma, a pak jsem nevěděla, jestli jsem si píchla celou dávku…“ Jakmile se Petra probrala z mrákot, zkoumala injekční stříkačku, ale už nesebrala odvahu hormonální sérum dopichovat. I teď krčí nos v bolestně vzpomínce, ale pak ji rozesměje jiná. „Taky jsem si nemohla najít tukovou řasu,“ poplácává se po báječně plochém bříšku.
Pro ženu je psychicky poměrně těžké hledat na sobě tukové vrstvy, do kterých je třeba zasunou jehlu. „No přece nejsem tlustá !“ Tlustá tedy Petra rozhodně není, v letní šatkách jí to parného květnového dne velmi sluší. Přijela ze sto kilometrů vzdálené vesničky, odkud už jen přes most, co by kamenem dohodil, pochází i její přítel. Žili si tu vedle sebe a přitom se neznali, pak je pevně spojila přítelova nemoc a touha vyrobit zázrak.

Na miminko se oba moc těší, doufají a občas si zoufají.
„Bude z něj dobrý táta “ ptala jsem se na adresu přítele, Petra nevěděla. Jako řada dalších mladých žen ještě neuvažovala o svatbě a dokonce neměla pro potenciální miminka v zásobě jména… možná pro jistotu.

Věrka a Petra, dvě ženy, dva rozdílné životy, ale stejné šance a stejnou proceduru před sebou.

Dančin příběh početí… ještě nejsem stará!
Příběh Tomáše… je to moje dítě
Příběh Mirky… nebyl ten pravý.
Příběh Majky.. plány jsou nanic!
Podělte se s feminami o své zážitky…