Dr. Ludský: Tak svět odplácí?

„Jak já bych chtěla mít mladé rodiče! Vůbec mi nerozumíte, nechápete moje potřeby, nic o mně nevíte!“ Také jste někdy něco takového v návalu vzteku vpálila v době dospívání svým rodičům? Anebo jste v sobě jen ten odporně nespravedlivý pocit dusila pokaždé, když vám nechtěli porozumět, když vám zatrhli to nejtutovější rande roku nebo diskotéku, na kterou šla i ta největší šprtka ze třídy? Přežít pubertu samo o sobě bez ztráty iluzí i rozumu je občas nadlidský úkol, natož s všetečnými rodiči za zády…

Vztahy mezi dětmi a rodiči nejsou vždy takové, jak si rodiče ve chvíli, kdy chovají poprvé v náruči v náručí ten roztomilý, sotva pár hodin starý uzlíček, plánují a přejí. Své by o tom mohl vyprávět i otec toho nejarogantnějšího slovenského patologa Dr. Ludský starší. Ten se totiž v již sedmém díle oblíbeného seriálu z prostředí jak policejního tak i lékařského objevil, ale jeho vztahy se synem nebyly komplikované, jak by se mohlo zdát. Nebyly totiž vůbec žádné! Setkání po patnácti letech bylo pro oba dva velkým překvapením. Otec netušil, s kým má tu čest, syn zase proč ho otec nepoznává… a já musím říct, že tento díl se tvůrcům opravdu vyvedl. Seděla jsem u něj a neustále byla překvapována a držena v napětí až do samotného konce. Ovšem to by nebyl Dr. Ludský, aby konec nebyl spíše rozpačitý nežli šťastný. Ve chvíli, kdy odvážel svého otce do ústavu, kde se o něj měli údajně postarat lépe, než vlastní syn mi bylo smutno. Ne snad proto, že bych tak prožívala osudy hlavních protagonistů (však jde jen o film), ale spíše proto, že bohužel, tento obraz není až tak ojedinělý.

Jsem ráda, že tenhle problém u nás doma nemusíme řešit.  Pokud se něčím můžu pochlubit, pak skvělým vztahem s rodiči i starším bratrem (ťuk, ťuk, ťuk – přeci jen jsem pověrčivá :-)). Díky rodičům jsem v dětství měla jedinou starost a to, jak si najít tu nejlepší knížku na čtení, jestli dobře dopadneme na volejbalovém turnaji i zda se znovu podívám v létě na oblíbený tábor a po roce se shledám se svou platonickou láskou v podobě svého oddílového vedoucího. Naši s námi podnikali výlety, brali nás na dovolenou, a i když by nad ní mnozí ohrnuli ret (nejezdili jsme k moři, ale pouze po krásách naší vlasti), já je budu mít všechny navždy uložené kdesi hluboko v mém srdci, jako ty nejúžasnější prázdniny. Jasně, že jsme se občas taky pěkně pohádali, že jsem si první diskotéky musela pořádně vybojovat, že jsem byla naštvaná, když jejich rozhodnutí bylo nespravedlivé, ale všechny hrany těchto sporů se za léta otupily a já k nim nejezdím na návštěvu, ale zásadně se vracím domů.

Neumím si představit, že bych měla někdy vůbec přemýšlet o tom, že bych je dala do domova důchodců. Myslím, že vždycky budu dělat maximum, abych jim vrátila alespoň minimum z toho, co dali oni mně. Ale ne všude jsou takové vztahy a ne každý měl takové štěstí. Třeba sedmačtyřicetiletá Hanka by mohla vyprávět.

S rodiči jsme měli tak nějak normální vztah přesně do chvíle, než si táta našel jinou ženu a nás s mamkou a mladší sestrou opustil. Od té doby nebylo nic jako dřív. Neměly jsme peníze, mamka byla víc v práci než doma, měla se co otáčet, aby nás všechny uživila. Na vysokou jsem jít nemohla, protě na to nebylo, zatímco můj nevlastní bratříček, který se tátovi ve druhém manželství narodil, vystudoval práva a ještě mu dopřáli dvouletý studijní pobyt v Americe. To se potom jinak startuje do života, než mně s pitomou maturitou na gymplu.“ Vypráví smutně. „Jenže boží mlýny melou pomalu, ale jistě a tak tátovi jeho mladá ženuška oplatila stejnou mincí, jako on kdysi mámě. Utekla od něj za mladším a nechala mu jen prázdné konto a holý byt. Táta nějakou dobu zvládal všechno sám, ale když jej dostihla nemoc, potřeboval celodenní péči, kterou mu neměl kdo dát. Jasně, že si na nás vzpomněl a chtěl, abychom mu se sestrou a mamkou pomohly. Já i sestra jsme byly rezolutně proti, on se o nás taky celé roky nestaral, ale mamka měla měkké srdce a vzala ho k sobě zpět. Dodnes se o něj stará, ale vím, že až nebude ona moci, tak o ni se postarám ráda, ale tátu dám bez jakéhokoliv studu do ústavu.“

Do role Hanky se vžít opravdu nedokážu, ale jak na to koukáte vy? Myslíte si, že by se děti měly o své rodiče ve stáří starat, nebo zastáváte názor, že by neměli být na obtíž a najít si nějaký domov důchodců?

4.8.2011 4:00| autor: Petra Martišková

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@femina.cz

TOPlist