Ano, šéfe: Čtyři miliony v mínusu
Možná, že si stejně jako mnozí další říkáte, že televizní hvězdy mají život jednoduchý a peníze se jim do kapes hrnou za minimum snahy a práce. Ale ruku na srdce, měnili byste třeba se Zdeňkem Pohlreichem? Já teda určitě ne! Představa, že celé dny trávím snahou zlepšit něco, co jiní bojkotují v prostředí, které leckdy příjemné nepřipomíná ani v nejmenším mě teda v úžas neuvádí…
Zdroj: archiv redakceV dalším díle Ano, šéfe! se Zdeněk vypravil do Západních Čech, do městečka Hazlov, kde místní restauraci s kuželnou vede pravda velmi sympatická paní Miroslava, nicméně řemeslem totálně nepolíbená. Podle toho také restaurace vypadala. I když sama za sebe musím říct, že mě první návštěva Zdeňka vrátila do dětských let. Už jen podávat točenou limonádu a dlouhé slané tyčinky. Taky jste zaregistrovali klasickou diskokouli, hromadu reklam od dodavatelů nápojů po zdech, proutěná světla nad stoly, typicky rozdrbanej jídelní lístek s nabídkou „Bolševický řízek“, který pod tajuplným a nic neříkajícím názvem skrývá topinku s vejcem hořčicí a kečupem? Možná, kdyby si dali ještě více záležet a dodali ještě více doplňků v retro stylu, měli by mnohem větší návštěvnost a nikdo by se nepozastavoval nad nic nedělající obsluhou. 🙂
Takhle byla většina dotázaných obyvatel z jejich služeb natolik otrávená, že dávala přednost jiné restauraci ve městě. Ani se nedivím. A nevím jak vy, ale já bych docela kvitovala, kdybych před rozhodnutím, zda se ve vybrané restauraci najím, mohla navštívit kuchyň. I když na druhou stranu vidět asi několikrát takový bordel, jako viděl Zdeněk, tak už bych se nikde nenajedla.
„Nechtěl byste mě adoptovat?“
Myslím, že tuto otázku manželovi paní Miroslavy nepoložil Zdeněk jako první. Za čtyři roky, kdy podnik funguje, na něj totiž doplácí padesát až sto tisíc měsíčně. Což za tu dobu udělalo neuvěřitelnou sumu čtyř milionů korun! A proč? Protože paní Miroslava se chce realizovat a dokázat něco sama a ne jen v rodinné firmě na výrobu tapet. Jenže má jeden velký problém a tím je její nerozhodnost. Rozhodně jí za to neodsuzuju, mám stejný problém:-), ale při vedení restaurace to vidím jako dost zásadní problém. I při výběru nových kuchařů by Miroslava asi bez Zdeňka sama nevybrala. Vůbec mi přijde, že by potřebovala neustále poradní hlas. Ale když jí brácha poradí, aby se zaměstnanci tolik nediskutovala a víc nařizovala, urazí se. Zdeněk nakonec neodolal a několik rad a doporučení jí přeci jen udělil. Dokonce, podle prořeknutí kuchaře, jim předělal jídelní lístek a přidal do něj věci, které oni prý ani neumí uvařit, respektive pořádně neví, co do nich patří. Tak trošku divočina tentokrát.
Myslím, že konečný verdikt, že by si manželé měli spíše pořídit vysněný luxusně vybavený karavan, byl to nejlepší, co jim mohl šéf poradit.
A nejlepší hláška tohoto „radícího“dílu? „Já vám neporadím! Já jsem jednou poradil procesí a ještě dneska ho hledaj.“ 🙂
