A TAKOVÁ TO BYLA HODNÁ HOLKA!

„Správná ženská zvládne všechno,“ říkávala kdysi moje babička. Tvrdím to také, bohužel, ne s tou patřičnou hrdostí, ale s despektem, ke kterému jsem během let dospěla. Moje maminka byla také zastánkyně tohoto poněkud sadisticky zvráceného tvrzení a nesmlouvavě mě vychovávala v jeho duchu. První příznaky se projevily v situaci, když jsem coby potencionální novomanželka navštívila domov mého budoucího muže /rodiče nebyli doma/ a aktivně za něj umyla nádobí. Já to přece zvládnu, ne Muž se zaradoval a při nejbližší příležitosti se mnou zamířil na radnici.

Moje tchýně, kterou mimochodem velice obdivuji a vážím si jí, mi svého syna předala dobře vychovaného. Nejenom, že vykonával fyzicky náročné práce, ale i uklízel /občas/, uměl si přišít knoflík a v případě akutní potřeby i uvařil. V krásných dobách našeho vzájemného sbližování mi ve čtyři hodiny ráno připravoval pstruhy po mlynářsku s volskými oky, pomfrity a pažitkou, pro kterou musel jít s baterkou na zahradu.

Bohužel, zkazila jsem ho. Když viděl, jak se do všeho ženu, aby bylo náležitě vidět, jak výkonná jsem žena, zastříhal ušima a ulehl na gauč. Poprvé bylo v našem manželství použito termínu ženská práce v souvislosti s vytíráním kuchyně a přebalováním dítěte. Největší zapeklitost tohoto vleklého problému ovšem spočívala v tom, že jsem byla na sebe hrdá. Dnes to posuzuji jako dočasné pominutí smyslů. Svoje kvality jsem začala poměřovat množstvím umytého nádobí, upečených koláčů a stupně lesku vycíděné domácnosti. Trvalo to poměrně dlouho.Poslední kapkou bylo, když jsem se jednoho krásného dne přistihla, jak rovnám hrnky v kredenci tak, aby jejich ouška svírala úhel 70 stupňů. To už bylo na pováženou. V mozku mi zablikalo varovné světýlko a vzpomněla jsem si na svoji kamarádku, která těsně předtím, než se nervově zhroutila, chodila do sklepa a rovnala brambory do řad podle velikosti. Potíž byla v tom, že těch brambor tam bylo dvacet metráků.

Rychle jsem si uvědomila, že už vůbec nechci být ta nejvýkonnější /a nejpitomější/ a dala jsem hrnkům volnost. Jenže ono se to hezky řekne, ale už hůř udělá. Moji nejbližší zpočátku vůbec nebyli nadšeni z toho, že už kolem nich odmítám láskyplně rotovat a přeochotně jim poskytovat veškerý servis. Měňte někoho do deseti letech!

Nicméně jsem neustoupila. Rozdělila jsem služby v domácnosti tak, aby každý za něco zodpovídal a zbytek zkrátka vypustila. Můj muž je naštěstí natolik empatický, že se zvedl z gauče a pochopil. Co nepochopil, jsem zopakovala. Několikrát.

Když mě syn upozornil, že v koupelně je na stropě pavouk, neletěla jsem tam hystericky s koštětem jako obvykle, ale pavouka pojmenovala Karel. Dnes s ním žijeme v dokonalé symbióze. Život je příliš krátký na to, aby se utopil v Okeně a Savu. A proto mi dnes přetrvává na tváři pobavený úsměv, když zaslechnu nekonečné debaty zchvácených žen, vzájemně si stěžujících, jak do rána gruntovaly. Proč?

Opouštíme pak náš pouze běžně uklizený byt a společně odcházíme někam, kde zpívají ptáci, roste jasně zelená tráva, voní dým ohníčků a neexistují žehličky ani vysavače.

15.8.2005 12:00| autor: Lenka Mašová

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist