S Martinem se znám ještě ze střední školy. Ve třídě jsme spolu dost pekli a ani po maturitě jsme se úplně nerozdělili, i když jsme každý zamířili na jinou vejšku. Zhruba jednou za dva týdny jsme vyrazili na kafe nebo do klubu, obvykle i s dalšími kamarády, ale často i sami. Nikdy jsem k němu přitom nepocítila žádnou přitažlivost a bylo mi jasné, že i on mě bere jenom jako kamarádku. Martin je takový můj živý důkaz toho, že přátelství mezi ženou a mužem může existovat. Když jsem si našla přítele, prostě musel přijmout fakt, že tohle je Martin a občas s ním zajdu na pivo. Přítel si na to zvyknul a Martina bere, jako by to byl můj brácha.
Problém nastal, když se zamiloval Martin. Slečna pěkná, štíhlá, černovlasá, po vzhledové stránce jsem ji plně schválila. Šli jsme na kávu ve čtyřech, abychom se seznámili. Slečna se celou dobu tvářila jak boží umučení, za celou dobu řekla možná tak dvě slova a po půl hodině začala Martinovi něco špitat do ucha. Ten potom řekl: „My už půjdeme domů, Janičce není dobře.“ Když někomu není dobře, tak s tím nic neuděláte, prostě se rozloučíte a domluvíte se na jiném setkání. Jenomže na další schůzku dorazil Martin sám. Janě jsme prý nesedli.
Dobře, nemůžete sednout každému. I když byste předpokládali, že normální člověk druhého neodsoudí na základě půlhodinového posezení v kavárně. Jenomže z Martina posléze opatrně vylezlo, že Jana na mě hodně žárlí a nechce, abychom se vídali. Nic nepomohl fakt, že já mám přeci taky přítele. Najednou Martinovi zazvonil telefon. Přiložil si prst na ústa, abychom ani nedutali… a tak jsme nedutali a poslouchali, jak Martin slečnu ubezpečuje, že zrovna chodí po obchodech a určitě mě nikde nepotkal. Potom bylo slyšet, jak slečna pláče, a Martin musel cukrovat: „Janičko, já tě vážně miluju, to víš, že o tebe nechci přijít, neboj, za chvíli jsem doma…“ A taky že se za chvíli zdekoval.
Ještě nám ale stačil nastínit, že Jana už několikrát vyhrožovala sebevraždou, když se nebude cítit dostatečně milována, a často ji přepadají deprese, ze kterých by ji (podle jejích slov) vyvedlo jen dítě. To nadzvedlo ze židle jak mě, tak mého přítele. Protože takové nářky už zavánějí silným vydíráním: buď mi uděláš dítě a budeš se mnou navěky, nebo se zhroutím v depresi a spolykám prášky.
Teď už se s Martinem moc nevídáme. Jana se jednou uvolila přijít na oslavu mých narozenin; chtěla jsem k ní být milá (nezkazím si večer!), a tak jsem jí pochválila nový účes. Místo aby projevila radost, zhroutila se na gauči v slzách. „Děkuju ti,“ řekla bezbarvě. „Martin si toho melíru vůbec nevšimnul.“ Snažila jsem se ji uklidnit, že je to u chlapů normální. Když jsem si já sama nechala zkrátit vlasy o dobrých dvacet čísel, přítel to zaznamenal až po týdnu. Nepomohla jsem jí. Martin ji musel dobrou půlhodinu ubezpečovat, že je krásná a nový účes jí neuvěřitelně sluší, aby mu jeho nevšímavost odpustila.
Tak nevím. Není fér Martinovi kecat do života, ale nechci ztratit kamaráda. Navíc bych nerada, aby si s touhle drama queen zkazil život. Přítel si myslí, že mu to tak vyhovuje a třeba by se v „normálním“ vztahu nudil. Těžko říct. Osobně bych s někým takovým nevydržela ani hodinu.
