Jak vzniklo vaše improvizační představení v Rock Café?
Krásně a plynule. V dubnu 2012 jsme si spolu s Ester Kočičkovou zahrály po 4 letech v kavárně Potrvá a bylo naprosto vyprodáno. Představení nás euforizovalo a shodly jsme se na tom, že bychom spolu rády hrály pravidelně a ve větším prostoru. Dostaly jsme možnost hrát v Rock Café a to nám zatím vyhovuje. Hrajeme jednou měsíčně, abychom se rychle neomrzely, spolu s muzikanty Markem Doubravou a Ondřejem Pečenkou.
Co si vybíráte jako témata večeru? Aktualizujete témata pro každý večer?
Vzhledem k tomu, že všechno je naprostá improvizace, je každý večer úplně jiný. Ale před samotným příběhem máme forbínové vstupy, kde komunikujeme s diváky a občas se vyjadřujeme k aktuálnímu dění typu volby, nebo naše narozeniny. Témata pro hru si nevybíráme, ono se to nevyplatí, protože rozumem nelze vymyslet nebo rozhodnout, kam se té hře bude chtít a člověk si radši odpustí zklamané očekávání.
Simona s Karlem Smyczkem
Co si myslíte, že byste dělala za profesi, kdybyste nebyla herečka?
Těžko říct. Možná bych šla do politiky s naivní motivací dát věci do pořádku, nebo bych pracovala v nějaké neziskovce a snažila se zachraňovat svět.
Za své herecké působení jste prošla jedněmi z nejvýznamnějších divadelních scén v Čechách (např. Dejvické divadlo, Divadlo v Dlouhé, Klicperovo divadlo) a měla čest pracovat s významnými režisérskými osobnostmi. Který z nich na vás nejvíce zapůsobil?
Rozhodně J. A. Pitínský! To je génius a mimořádný umělecký jev evropského formátu. A v každém případě Vladimír Morávek a Miroslav Krobot a Jaroslav Dušek.
Jaké herecké zkušenosti ve svém životě si nejvíc považujete?
Nejvíc využívám zkušenosti z improvizací. Nedávno jsem dávala pár lekcí improvizací studentům na DAMU a úplně mě mrazilo z toho, jak všechny improvizační principy a pravidla platí i v životě. Je to trénink přítomnosti a nadhledu, komunikace s partnerem, přijímání naprosto všeho jako pozitivního výchozího bodu. Mockrát jsem to využila v realitě, většinou se to projevovalo záchvaty smíchu v celkem kritických životních situacích.
Co vás na Vaší profesi nejvíce štve a co naopak baví?
Nejvíc mě štve neustálý úbytek peněz na kulturu. Jakoby to byla nějaká nadstavba, bez které se obejdeme. Přitom pro mě je to právě kultura, která člověka produchovňuje a kultivuje, aby nebyl tvorem, který jenom jí, spí, kaká a souloží. Aby byl lidskou bytostí. A to není lehký úděl a právě umění může dodat naději, radost, kouzlo, zpětnou vazbou, nějak se nás dotknout, abychom se cítili a uvědomovali si, že všechno může být ještě jinak. Já si neumím představit, že bych nechodila do divadla, kina, na koncerty, je to pro mě potrava. A nejen proto, že jsem herečka, měla jsem to tak vždycky. A štve mě obecně nízký vkus Českých diváků. Sledovanost naprosto dementních seriálů a obludně přiblblých komedií typu Babovřesky mě bolí. Naopak mě baví, jak se divadlo i film vyvíjí, jak je to živý organismus a jak přesně odráží náladu ve společnosti. A abych nemluvila didakticky a obecně, na herectví miluju kontakt s kolegy, tu neustálou přítomnost humoru a lásky. Jsme opravdu malý rybníček, takže se většinou mezi sebou známe a tak si před natáčením nenechávám říct, kdo všechno tam bude hrát, a nechávám se překvapit, s kým se potkám.
[[related]]
S moderací Českých lvů se poslední ročníky pojí nepříliš lichotivá kritika. Nebála jste se toho?
Nebála, ale byla jsem velice zklamaná a kritiku naprosto chápu a je oprávněná. Samotné moderování mě baví, ale ty věci kolem, příprava a průběh byly pro mě otřesná zkušenost. Nebudu to dál rozmazávat, abych se nikoho nedotkla, ale za stávajících podmínek nazývám tuto zkušenost never more. Nicméně kontakt s publikem byl příjemný, cítila jsem podporu, v hledišti sedělo spoustu kamarádů a kamarádek a ti mi fandili. Navíc já se nebojím kiksů a přebreptů, to jsou ty nejzajímavější a nejživější momenty a díky tréninku z improvizací si tyto chvilky užívám. Mám takové sebepoťouchlé pobavení.
S Jakubem Žáčkem
Co vás za poslední dobu nejvíce potěšilo?
Kromě dětí? Těžko říct. Přiznávám, že mám spíš období, kdy mě víc věcí štve. Teda v osobním životě mám potěšení spoustu, ale politická situace a kulturní úroveň je prabídná. Zraňuje mě, jak jsme vyprázdnili své životy. Chodíme do práce, která nás nebaví, čumíme na bednu, která nám gumuje mozek, nevnímáme své děti jako požehnání a nemáme na ně čas a bereme si partnery, které nemilujeme, aby nikdo neřekl, že jsme zůstali sami. Žijeme v Matrixu. Znám spoustu lidí, kteří to tak nemají, ale je nás menšina.
Změnilo vás mateřství?
Mohutně, zásadně a pozitivně. Všechna slova o kráse a bohatství mateřství znějí jako kýč, ale pohled na mé děti mě euforizuje a vnímám, že tím, jak je vychovávám, zároveň hojím své dětství. Většinou tak, že tím, že se ocitám v podobných situacích, začínám chápat své rodiče a neberu si spoustu nepříjemných vzpomínek tak osobně. Anebo jednám jinak. Každopádně mám pocit, že až díky dětem se stávám dospělou a snad i zodpovědnou.
Seriál Comeback vás zapsal do povědomí mnoha diváků. Vzpomínáte ráda na natáčení?
Ano, velice. Byla to přínosná práce ve všech směrech a neustále ji úročím. A s některými kolegy se nadále setkáváme, třeba s Jakubem Žáčkem a Jirkou Vaňkem v muzikálu Mafiánská opera, který hrajeme v Akropoli.
Protagonisté seriálu Comeback
Můžou se vaši filmoví příznivci těšit v nejbližší době na nějakou novou filmovou, nebo seriálovou roli?
Na jaře začneme točit nový sitcom pro českou televizi, kde budou hrát převážně herci Dejvického divadla a bude se to jmenovat Hotel Meteor. A bude to vtipné.
Čeho si na sobě nejvíce ceníte? Co se vám na sobě líbí?
To je nevděčná otázka v Čechách. Oceňuji na sobě spoustu věcí: že řídím auto, že jsem přestala kouřit, že dělám práci, která mě naplňuje, že mám smysl pro humor, že jsem maminka, že makám na sebekultivaci, zkrátka že rostu jako z vody….ale v Čechách to okamžitě vyvolá pocit, že je člověk, který se oceňuje je pyšný, namyšlený a nesoudný. Jsme takovej připrděnej zakomplexovanej národ. Přitom naprosto neadekvátně, vzhledem k tomu, kolik se u nás rodí géniů a mistrů v mnoha oborech.
Co byste vzkázala našim čtenářkám?
Věřte si a jděte si za svým štěstím. A nestyďte se přiznat, že něco nezvládáte a požádat o pomoc.
Foto zdroj: profimedia.cz
