Deník těhotné Mony Stern pokračuje!

Třetí trimestr:

Čtvrtek dopoledne 10:30 hodin: Čekání na porod, manžela a svatý obrázek

Jsem ve své porodní kójce. Porodní asistentka zrovna někam odběhla a můj porodník Bedřich Ká, který jen v rychlosti prověřil to, že jsem otevřená na pět centimetrů, šel spokojeně na kávu a cigaretu. Konečně jsem sama, v polovině porodu, otevřená halabala, jen tak napůl… Ještě dalších pět centimetrů a mimino vykoukne ven! Štípnu se do tváře, chci vědět, jestli se mi to všechno třeba jen nezdá…

Docela to bolí, štípla jsem se opravdu hodně. Najednou mi dochází, že mi vlastně pořádně nedochází, že prostě rodím! Najednou mi dochází, že mi zrovna teď došlo, že už rodím. Najednou mi došlo, že si klidně rodím a můj muž Kristián i s mou taškou do porodnice nikde! V tom mi došlo, že za nic na světě nemůžu pokračovat v porodu, dokud u sebe nebudu mít Kristiána, tašku s věcmi do porodnice a hlavně svatý obrázek, který mě má přece během porodu ochraňovat. Kristián s mou taškou do porodnice a svatým obrázkem pořád nikde!

Komentář táty Kristiána: Měl jsem toho moc. Moně jsem zrovna nakupoval časopisy tak za pět set, pěkný štůsek toho byl. Celé spektrum!

Přibíhá porodní asistentka, prý na mě na chodbě čeká manžel. Namáhavě vstávám, šinu se ke dveřím… Za nimi Kristián i soused Karel, taky taška do porodnice a v ní snad i ten svatý obrázek. Kristián se na mě pátravě dívá a snaží se pro sebe vyhodnotit můj stav. „Vypadáš docela normálně, to se to dítě asi nenarodí už dneska, že,“ konstatuje opatrně Kristián, toho času odborník na porody. „Skoro tatínku, nechejte tady manželce věci, běžte se tak na hodinku provětrat, nasnídejte se, vaše žena zatím dostane klystýr, no a pak půjdeme na to…

Dítě se dnes rozhodně narodí, to vám garantuju,“ usměje se porodní asistentka na Kristiána, který najednou na dlouhé chodbě působí dost nezorientovaně a ztraceně. Chvíli ještě s Kristiánem mluvíme a pak už mi moje drahá polovička obřadně předává kupu časopisů a denního tisku a poslušně odchází, asi do bufetu v přízemí. Odhaduji, že posnídá vejce v aspiku, tedy pokud je tam budou mít.

Komentář táty Kristiána: Kousek od porodnice je taková šikovná pizzerie, kde mají výběr nejen z italských pizz, ale také španělských a překvapivě i francouzských. Dělají je tak, že tam je málo těsta a hodně toho navrchu, přesně tak, jak to mám rád.

Čtvrtek 12:00 hodin: O domácí pohodě v porodní kóji

Hospodaříme spolu s Kristiánem, který mi přečetl pár novinek z denního tisku, v porodní kójce.

Komentář táty Kristiána: Zaujal mě především článek o Karlu Gottovi, co na něj kdysi práskli tajné policii jeho spoluhráči a kolegové (Laufer). Poslal jsem šéfredaktorovi listu blahopřejnou sms, ale pak jsem zjistil, že to opsal z Týdne. No nic, zpátky k porodu.

Čas prapodivně klopýtá, od kontrakce ke kontrakci, chvíli se vleče, chvíli letí… Nevím, co si o tom myslet, ale asi i to patří k porodu. Kristián mě kameruje, bavíme se tím, že jako točíme dokument z porodu. Hraju zkušenou rodičku, která nepotřebuje EPIDURÁL, je tak trošku feministka a navíc správně dýchá. Kristián zas jako by z oka vypadl spisovatelce, dokumentaristce a feministce Olze Sommerové. Já bohužel při každé nové kontrakci mírně vypadávám z role, takže to Kristiánovi - Olze trošku kazím. Najednou je mi jasné, že za mě Aninku nikdo neporodí, že to musím hlavně já sama! Přichází další nepříjemná kontrakce, mačkám Kristiánovi ruku, jen ať ví, jakou má jeho žena sílu! Zatím.

Komentář táty Kristiána: Očekával, jsem, že porod bude trvat mnoho hodin a možná dnů. Tak to aspoň líčí matky, které už ho mají za sebou. Ptal jsem se na to sestry a ta mi řekla: „My to tady takhle nebereme!“ Vlastní porod trvá spíš minuty než hodiny.

Čtvrtek 13:15 hodin: Kamarád EPIDURÁL

Píchli mi EPIDURÁL, který jsem nikdy nechtěla. Kristián tento zajímavý zákrok bohužel propásl, byl zrovna na cigaretě. Stalo se to tehdy, když mi můj porodník Bedřich Ká oznámil, že jsem poté, co mi odtekla plodová voda, sice na šest centimetrů otevřená, ale že moje otevírání poněkud stagnuje. Zároveň mi mírně naznačil, že se porod může trošku protáhnout. EPIDURÁL mi prý pomůže šetřit síly na poslední fázi porodu, tedy konečné vytlačení dítěte ven. EPIDURÁL je fajn, je to můj nový kamarád. Při každé kontrakci sice přichází bolest, ale jako kdybych ji cítila přes chrániče.

Komentář táty Kristiána: Zřejmě něco jako hokejista, když do něj narazí buldozer.

Čtvrtek 15:38 hodin: Mantra rodičky

Kontrakce, bolest, dýchám jako pejsek, chvíli klid, pak kontrakce, bolest, dýchám jako pejsek… Bedřich Ká, Kristián a já na místě činu, všichni děláme, že vlastně vůbec nerodím a bavíme se o Francii a jak jsou ti Francouzi milí a jak je to jejich víno chutné. Směju se vtipům vlastního porodníka smíchem poněkud už zatuhlým. Kontrakce, bolest, dýchám jako pejsek, chvíli klid, pak kontrakce, bolest, dýchám jako pejsek… To je teď moje mantra! Obě moje opory odcházejí prý jen na chvíli přímo k Bedřichovi Ká do kanceláře na rychlou kávičku a cigaretu. Jsem sama na porod. Kontrakce, bolest, dýchám jako pejsek, chvíli klid, pak kontrakce, bolest, dýchám jako pejsek…

Komentář táty Kristiána: Mona si vedla dobře. Porodník v tom uměl chodit, nabízel jí dokonce: „Nedáte si štamprličku?“ a nemyslel tím panáka, ale asi něco, co matkám píchnou a ony pak rodí lépe a veseleji.

Čtvrtek 16:23 hodin: Jdeme do finále i s hlavičkou

Uběhla celá věčnost a konečně jsou Kristián s Bedřichem Ká zpátky. „Mám pocit, že musím na velkou,“ oznamuji Bedřichovi Ká jasně svůj verdikt. „Počkejte, prohlídnu vás… Jejda, vidím hlavičku! Jdeme na to,“ trumfne mě furiantsky Bedřich Ká a pak jen tak mimochodem luskne. Vyřítí se dvě porodní asistentky s roztomilým stolečkem a prapodivnými nástroji. V hlavě mi hučí Niagara a jakási narůstající překvapivá síla mi najednou vlezla do těla. Sakra, Bedřich Ká už vidí hlavičku a já teda rozhodně nezůstanu pozadu!!!

Komentář táty Kristiána: „Foťte, foťte to,“ volaly na mě sestry. Do té doby jsem točil všechno co se hnulo, ale najednou… Jejda. Čekal jsem, že když doktor řekne hlavička, znamená to něco jako: „Prosíme diváky, aby si vypnuli své mobilní telefony, za chvíli začínáme!“ Ale kdepak. Bylo to jinak.