Femina.cz » Šeptem » Příběhy » Erotický román na pokračování: Smlouva s ďáblem - 6.díl

Erotický román na pokračování: Smlouva s ďáblem - 6.díl

Erotický román na pokračování: Smlouva s ďáblem - 6.díl

Šeptem: Příběhy | autor: Petra M. | vydáno 07. 10. 2013

Kdo je vlastně Mike a jak je možné, že byl na dvou místech zároveň? A co řekla Josefína Tereze tak hrozného? Co je v jejím životě špatně? Prožije znovu tu neskonalou touhu? Přečtěte si další díl erotického románu na pokračování Smlouva s ďáblem...

    „Haló, posloucháš mě vůbec?!“ Kamila mi mávala před obličejem rukou ve snaze upoutat mou pozornost. Podívala jsem se na ní prázdným pohledem a snažila si vzpomenout alespoň na něco, co mi v posledních několika minutách říkala. Ale marně. Nezavřela pusu od té doby, co jsem překročila práh našeho studia. 

     „Samozřejmě, že tě poslouchám,“ ujistím jí. „Už plné dvě hodiny.“  O tom, že nemám tušení, co všechno na mě vychrlila, jsem taktně pomlčela. 

     „Tak co na to říkáš?“

     „Na co?“ vykulím na ní oči a ona ty své protočí v sloup, jakoby přivolávala na pomoc všechny mocné síly.

     „Na tu poptávku, přeci,“ rozčiluje se. „Už dobrou půlhodinu ti o ní povídám.“

     „Poptávku?“ nechápu stále. 

    „Drahá přítelkyně, ty jsi vážně případ pro Chocholouška. Vrátím se, až budeš zase při smyslech.“ Otočí se na podpatku a se zády rovnými jako pravítko vykráčí ze dveří. Na poslední chvíli se otočí a prohodí: „Další dovolenou si, prosím tě, naordinuj nejdřív za pět let.“

     Ušklíbnu se na ní a snažím se vybavit alespoň něco z toho, co mi říkala. Ale copak můžu, když mám mozek zatemněný žárlivostí a myšlenky zaměstnané tím, jak zlikvidovat svou nejlepší přítelkyni? Od té doby, co jsem se vrátila z Bulharska, jsem téměř nezavřela oči. Motala jsem se kolem Kláry ve snaze nachytat jí na rande s Mikem. Nebo alespoň při telefonování s ním. Na osobní setkání jsem nikdy štěstí neměla, ovšem telefonů i žhavého vyprávění jsem si užila víc než dost. Mike s ní udržoval poměr!!! A já jí nenáviděla čím dál tím víc. Mně se totiž od našeho posledního setkání u Josefíny ještě neozval. Však také není divu, pokud má tak napilno neustále se dostávat mé kamarádce do kalhotek.

     „Je tak neuvěřitelně sexy, má ty nejsvalnatější ruce na světě a přesto tak něžné,“ rozplývala se Klára neustále. „Kdykoliv na něj jen pomyslím, jsem vzrušená. Věřila bys, že se dá nádherně milovat třeba ve výtahu? Vraceli jsme se z nějako hogo fogo party a já měla na sobě ty krátké černé šaty s krajkou….“

     „Myslíš ty, co nenechávají absolutně žádný prostor pro fantazii, protože všechno naservírují na první pohled?“ zeptala jsem se jízlivě. Ty šaty znám velmi dobře, devadesát devět procent mužů, kteří Kláru v těchto šatech viděli, jí vysvlékalo očima a to jedno procento byli jednoduše jinak orientovaní muži. 

     „Jo, přesně tyhle, tak ty jsem měla na sobě a Michael se mohl celý večer zbláznit. Hlídal mě na každém kroku, a když už to nemohl vydržet, zatáhnul mě do výtahu pod záminkou, že mi musí něco ukázat v nejvyšším patře. Tam se na mě hladově vrhnul. Líbal mě naprosto fantasticky a pak se mi začal dobývat do kalhotek. Zděsila jsem se, že nás někdo uvidí, ale to ho prostě absolutně nezajímalo. Vyhrnul mi šaty a vzal si mě tam opřenou o stěnu výtahu. Nikdy jsem snad nezažila silnější orgasmus.“ Rozplývala se a já měla chuť jí vyškrábat oči. Každičká její zmínka o Mikovi, i když mu říkala Michael, mě mučila a každičká představa, jak si s ní Mike hraje stejně dokonale jako se mnou, mě sžírala žárlivostí. Začala jsem svou přítelkyni nenávidět. 

     Teprve po další hodině jsem byla schopná vyslechnout si Kamilu. Rozložila přede mě na stůl fotky modelů na chystanou přehlídku do Londýna a já byla náramně spokojená, protože šaty vypadaly na modelkách ještě lépe, než jsem si dokázala představit. Konečně jsem i já začala věřit, že se naše stěžejní přehlídka letošního roku vydaří a mohly by z toho vzejít nějaké zajímavé kontrakty. 

     „A teď k tomu důležitějšímu.“ Kamila smetla fotky jedním tahem ze stolu do krabice a rozložila na něj nějaké papíry.

     „Důležitějšímu? Je ještě něco důležitějšího než přehlídka v Londýně? Děláš si legraci?“

     „Řekla bych, že ano. Čti!“ poručila mi a já se začetla do poptávkového řízení. Za dobu svého podnikání jsem jich viděla tisíce. Ale žádné výběrové řízení nebylo vyhlášeno na drahém papíře se zlatě vyřezávanými monogramy MC. Umně zdobená a navzájem propletená písmena byla na každém papíru v pravém horním rohu. 

     „Poptáváme u Vás tímto cenovou nabídku na navržení a ušití šatů dle následujících propozic a instrukcí.“ Stálo na prvním papíře a následovalo několik hustě popsaných listů s přesným popisem, jak by šaty měly vypadat. 

     „To vypadá na svatbu nebo věno nějaké princezny,“ žasla jsem. Šaty totiž měly být nejen krásné, stylové a jedinečné, ale také pořádně nákladné. Látky, které zadavatel požadoval, byly ty nejvzácnější na světě a už jen sehnat je bylo ohromné umění. 

     „Mluvila jsem s asistentkou toho člověka, který soutěž vyhlašuje. Volala, aby dohodla schůzku, na které můžeme položit doplňující otázky. Pak už nebudeme mít možnost. Termín dodání jsou dva měsíce.“

     „Dva měsíce?!“ zhrozila jsem se. „To je šibeniční termín, jenom sehnat látky, najít švadleny, které vyšijí nákladné výšivky a navrhnout šperky….“

     „Já vím, já vím,“ konejšila mě. Na rozdíl ode mne, měla čas tuhle informaci pořádně strávit. 

     Studovala jsem papíry a procházela jednotlivé druhy šatů zas a znovu. „Kdy je ta schůzka?“ napadlo mě. Otázek jsem měla totiž hromady. 

    „Dnes v sedm večer.“ Odvětila Kamila s naprostým klidem.

    „Už dneska?“ vyjevila jsem se. „Ale to je strašně málo času. Nejde to přeložit?“

     „Tess, poptali celkem pět návrhářů z celého světa. Nějakým nedopatřením ses mezi nimi objevila i ty. Přeložit schůzku by znamenalo vrazit sama sobě kudlu do zad.“

    Měla pravdu, ostatně jako vždycky. Nezbývalo než se vrhnout do práce. Zbytek dopoledne i celé odpoledne jsem ležela v papírech, načrtávala šaty a muchlala nepovedené kousky do nevzhledných papírových koulí. Řezala jsem jednu tužku za druhou a přitom do sebe lila litry kafe. V šest hodin, kdy za mnou Kamila přišla, aby mě upozornila, že je čas se chystat, vypadala moje kancelář, jako by tam bouchla bomba. Všude po zemi se válely zmuchlané koule, stůl nebyl přes náčrty vůbec vidět, koš byl plný kelímků od kafe. Moje ruce byly od uhlu celé černé, a jak jsem si odhazovala rameny vlasů z obličeje, byla jsem i po tvářích samá šmouha. Kamila jen spráskla ruce, když tu spoušť uviděla. „Proboha! Běž se sebou něco udělat, já udělám něco s tím svinčíkem tady.“

    Vděčně jsem se na ní usmála. Chytla jsem první taxík a doma jsem se málem přerazila, jak jsem se snažila rychle vysprchovat a pak nasoukat do elegantních šatů, které nejsou ani vyzývavé, ani příliš usedlé. Ještě nalíčit a vlasy vyčesat do elegantního uzlu a zase jsem hnala pryč. 

       Budova, ve které jsem měla schůzku byla v samotném centru Prahy a byla nádherná. Tipla bych jí na renesanci a její majitel si jí hýčkal. Takhle krásně určitě nevypadala ani v dobách svého vzniku. Poděkovala jsem taxikáři a vystoupila z auta. Ještě jsem ani nedošla ke dveřím a ty už se otevřely. Livrejovaný sluha se úslužně uklonil: „Slečna Tereza?“ Když jsem kývla na souhlas, ustoupil, abych mohla projít. "Pan Devenwood vás již očekává ve své pracovně.

Na staříka měl neuvěřitelně svižnou chůzi. Vlála jsem za ním jako hadr na holi, aby se mi v chodbách neztratil. Ani jsem si nestihla vychutnat tu nádheru kolem sebe. Vypadalo to, že čas se tady zastavil. Možná kdybych se více zaposlouchala, zaslechla bych hudbu z orchestřiště a smích tanečníků na bále. Naše kroky tlumily koberce s vysokým chlupem. Na stěnách byly rozvěšeny obrazy, které zřejmě mapovaly historii této rodiny.

     Konečně jsme stanuli před těžkými dubovými dveřmi. Stařík na ně rázně zabušil, vešel dovnitř a ohlásil mě. 

Pak mi pokynul, abych šla dál. Vstoupila jsem do typicky mužské pracovny osmnáctého století. Tmavý mahagonový nábytek doplňovaly tapisérie na stěnách. Na pravé straně místnosti stál ohromný kožený gauč se dvěma neméně mohutnými křesly. Ze stěn mě sledovalo několik párů očí a na oknech visely těžké závěsy v barvě tekutého medu. Pracovna, ve které se cítí dobře opravdu jen muž. Chybí tady už jen výstava zbraní a ulovených trofejí. Konečně jsem byla schopná odtrhnout zrak od té krásy kolem sebe a zaměřit se na osobu sedící za stolem. Musela jsem přistoupit blíž, abych mu viděla do tváře. 

     „Vítám vás, slečno…“ začal s milým úsměvem.

     „Miku?!“ vyhrkla jsem šokovaně. 

     „Vlastně jsem Michael, ale klidně mi říkejte Miku.“ Usmál se tím nejkrásnějším úsměvem, který mi tak moc chyběl. „Ale řekněte mi, my se známe?!“ 

Foto: profimedia.cz

Další články z rubriky

Komentáře (0)

Tento článek ještě nikdo nekomentoval.

TOPlist