Femina.cz » Šeptem » Příběhy » Erotický román na pokračování: Smlouva s ďáblem - 16.díl

Erotický román na pokračování: Smlouva s ďáblem - 16.díl

Erotický román na pokračování: Smlouva s ďáblem - 16.díl

Šeptem: Příběhy | autor: Petra | vydáno 16. 12. 2013

Zvládne Tereza návrat zpátky? A jak zlomit tu proklatou kletbu, aniž by se jí cokoliv stalo? A co dělat se svými city k Mikovi? To vše si přečtěte v dalším díle erotického románu na pokračování...

Probudila jsem se ve chvíli, kdy slunce stálo vysoko na obloze. Byla jsem zmatená. V hlavě mi vířily obrazy z minulé noci, ale dost jsem se v nich ztrácela, netušila jsem, kde se propojuje realita s mým sněním. Jedno bylo jisté. Bytostně mi něco chybělo. Nebo spíše někdo! Uvědomila jsem si, že jsem v pokoji sama. A chlad, který mnou prostupoval, nebyl způsobený jen zimou, která mě roztřásla v nevytopené místnosti. Něco bylo špatně, ale já nevěděla co. Vyskočila jsem z postele, hodila na sebe v rychlosti kalhoty a kostkovanou košili, která ležela vedle mě, a seběhla jsem ze schodů. S rukou na klice mnou bolestně projelo poznání. Jsem zpátky v Bulharsku! V současném Bulharsku!

      Teprve teď mi došlo, že jsem se nemusela soukat do staré vlněné sukně a haleny, která pamatovala rozhodně lepší časy. Jediné, co mi připomínalo prožité dobrodružství, byl amulet, který se mi houpal na krku. 

     Vpadla jsem do kuchyně, jak velká voda doufajíc, že objevím cokoliv, co by mě vrátilo zpátky. Prakticky se nezměnilo nic. Jen kuchyň byla vybavena modernějšími spotřebiči, ale stále nad kamny visely bylinky a koření a na oknech kvetly, navzdory venkovním teplotám nádherně muškáty. Josefína ani Mike tu nebyli a já těžce dopadla na tvrdou židli. Hlavu jsem položila na stůl a přemýšlela jsem, co se stalo. Co se to se mnou sakra děje? Mám nějaké šílené živé sny? Jsem náměsíčná? „Jsem zralá na psychiatra,“ zasténala jsem nahlas. A ten by byl zralý zase na svého psychiatra, kdybych ho zasvětila do svého putování časem, setkání s matkou, která podle všeho žila v nějakém paralelním světě, rozhodně by ocenil i vyprávění o honu na čarodějnice, tajemném amuletu a prokletí dvou bratrů, k jehož zlomení jsem zrovna já klíčem. Ano, rozhodně by potřeboval můj terapeut terapii. V lepším případě bych skončila ve svěrací kazajce, v tom horším by na mě nějaký šílený vědátor prováděl pokusy. 

     Kafe, potřebuju kafe! Nabyla jsem dojmu, že kafe jsem neměla celou věčnost a za hrnek vanilkového latté bych byla ochotná vraždit. Takovou vymoženost bych však u Josefíny hledala marně a tak jsem se spokojila s jakousi zdravou náhražkou kávy, která chutnala ještě hůř, než voněla. Pak jsem asi hodinu bezcílně bloumala po domě, než jsem dostala spásný nápad zavolat Kamile.

     „To je dost, že se ozveš!“ vybafla na mě bez pozdravu. „Používáš teď telefon namísto těžítka, nebo co? Víš jak tady trnu hrůzou, co se děje, a ty nic. Nejraději bych se protáhla tím sluchátkem a prokopla ti… no však víš, povídej!“ Vychrlila na mě jedním dechem a já se musela usmát. Zlatá Kamila! Jenže teď, když jsem jí měla na drátě, jsem najednou nevěděla, co říct. Každá věc, která se tady udála, byla nejspíš jen snůškou výplodů mé bujné fantazie. 

     „Dobrý,“ vypotila jsem ze sebe nakonec.

     „DOBRÝ?!!“ ušklíbla se sarkasticky. „Všechno, co mi po týdnu řekneš, je dobrý?! Sakra Tess, co se s tebou děje, jsi v pohodě? Mám pocit, jakoby ti někdo držel u spánku pistoli. Jejda, to snad ne, opravdu ti jí někdo drží. Rychle mluv, nebo kývej, to je vlastně blbost, odpovídej ano nebo ne. Pošlu ti tam nějakou policii, nebo co já vím, braň se jo, nebo mi ho dej na ucho, já si to s ním vyřídím.“

     „Kamilo, Kamilo, Kamilo!!!“ snažila jsem se přehlušit příval slov, který ze sebe chrlila bez jediného nadechnutí. „Jsem v pohodě, nikdo mi nedrží zbraň u hlavy, ty máš ještě bujnější fantazii, než já.“ 

     „Uf, ty jsi mi dala,“ až ke mně bylo slyšet, jak moc se jí ulevilo.

     „Co Klára?“ 

     „Hysterka,“ odvětila s nezájmem. „Je pořád v penzionu, nikdo jí nezkusil kontaktovat, ani tebe. Jakoby se po Michaelovi slehla zem.“ 

     Asi by se divila, jak moc blízko je pravdě. Kde je teď Mikovi a Michaelovi konec, jsem neměla tušení ani já. 

     „Dobrá a teď k těm horším věcem,“ řekla Kamila, když se asi po sté ujistila, že mi nehrozí žádné nebezpečí. „Máme už jen pár dní na to, abychom dokončily zakázku. Ráda bych ti připomněla, že zatímco ty si užíváš volna v Bulharsku, nemáme ještě ani látky. Co tak kdybys hnula tím svým hezkým zadkem, a vyrazila někam na místní trhy a přivezla nějakou geniální látku, která nám zachrání zadek i podnikání?“

     „Prý užívám, tsss,“ ušklíbla jsem se, ale tohle byl konečně plán, jak se přestat plácat od okna k oknu. „Dobře, zajdu tam a zítra se vracím zpátky.“

     „Dojdi na trh, já ti zamluvím letenku. Pa,“ rozloučila se, a aniž by počkala na odpověď, típla mi telefon. 

       Procházka do vesnice byla víc než příjemná. Slunce mě hřálo do zad, a i když už nemělo takovou sílu a svou vládu pomalu, ale jistě přebírala zima, procházka mi dělala dobře. Brouzdala jsem se spadaným listím a zhluboka dýchala čistý vzduch. Za celou cestu jsem nepotkala ani živáčka a vůbec mi to nevadilo. Měla jsem čas si utřídit myšlenky, i když na to byla asi dvoukilometrová cesta moc krátká. Vesnice se přede mnou vyloupla zčista jasna až příliš brzy. Navzdory pozdnímu odpoledni v ní panoval čirý ruch. Prošla jsem úzkou uličkou, ve které jsem se musela vyhýbat lidem i autům, která na sebe i na chodce troubila, lidé na řidiče hrozili a ti nebyli líní vylézt až do pasu z okýnek a divokou gestikulací i nadávkami jim oplácet. Do toho všeho chaosu se přimotal jeden cyklista na kole, které pamatovalo ještě asi počátky písemnictví, a z druhého konce si razil cestu jakýsi bodrý stařík po boku s obrovskou krávou. 

     Ovšem to byl jen slabý odvar toho, co mě čekalo na tržišti. Ohromné náměstí bylo plné stánků i provizorních stání, všude bylo plno lidí, zvířat a křiku. Koupit se tu dalo naprosto všechno, nač si člověk vzpomněl. Pečivo, uzené, čerstvá zabijačka, sýry i ovoce a zelenina, slepice i kozy, košíky, bylinky, nádobí i hračky, sladkosti a koláče. Stáli tu pokoutní prodavači hodinek i DVD přehrávačů, sehnat tu člověk mohl nejnovější typy telefonů, tabletů i laptopů. Promotávala jsem se davem lidí a snažila se najít stánek s látkami. Trvalo mi to dobrou hodinu, než jsem jeden docela mrňavý našla. Kupodivu u něj nebylo příliš narváno, pohodlně jsem si tak mohla všechny látky prohlédnout i osahat. A bylo z čeho vybírat, látky byly ručně tkané i prošívané zlatými nitěmi, proplétané korálky i drobnými perličkami. Byly nádherné. Nevěděla jsem, kterou vybrat dřív, nakonec jsem odcházela s plnou náručí a díky půlhodinovému smlouvání za pomoci rukou a nohou i náramně spokojená s cenou. Kamila bude blahem bez sebe. 

     Než jsem se vymotala z náměstí a úzkých uliček a mohla jsem se svobodně nadechnout na prašné cestě vedoucí k tetině domu, nad hlavou se mi pomalu snášela noc. Přidala jsem do kroku, nechtěla jsem se toulat opuštěnou krajinou sama. Začínala jsem být lehce paranoidní. Neustále jsem se ohlížela, zpomalovala a zase zrychlovala, až jsem skoro utíkala, což s náručí plnou balíčků nešlo zrovna dvakrát dobře. 

     Tetin dům mě přivítal vlídnou náručí a já jsem za sebou pro jistotu zamkla na dva západy. V rychlosti jsem zabalila nejnutnější věci, zkontrolovala mail, kde mě Kamila nabádala, abych nezmeškala letadlo, u kterého mě bude v Praze čekat, a zavolala jsem si odvoz na letiště. 

     Pořád jsem se ohlížela, cítila jsem v zádech zvláštní pocit, napětí, a nedokázala jsem s určitostí říct, jestli to bylo tím, čím jsem si tady prošla, nebo nějakou mou utkvělou představou, že po mně všichni jdou. Srdce mi bilo jako splašené a ještě u pasové kontroly jsem se bázlivě rozhlížela po všech přítomných. Bezpečně jsem si připadala teprve ve chvíli, kdy jsem dosedla na sedadlo v letadle. Pohodlně jsem se uvelebila a na nohy si položila časopis, se kterým jsem hodlala přestát let. Hlavu jsem opřela o opěrku a slastně přivřela oči.

     „Domů?“ ozval s vedle mě náhle povědomý hlas a já s sebou trhla, až mi časopis vypadl z rukou a sesunul se k mým nohám. 

     „Michaeli?“ vydechla jsem a on, spokojeně uvelebený na místě vedle mě, si posměšně přiložil ruku k pomyslnému štítku čepice v ironickém pozdravu.

Foto: Profimedia.cz

Další články z rubriky

Komentáře (2)

Datum Autor Nadpis
03. 02. 2014 J Další díl... (reakcí: 0)
27. 01. 2014 Z a pokračování.... (reakcí: 0)
TOPlist