Úspěšné ženy: Tanečnice Eva Horáková

Pojďme se nejdříve podívat na vaši taneční kariéru. Jak jste se dostala k práci v souboru Laterny magiky?
Šťastnou náhodou, dá se říct. Po konzervatoři jsem tančila ve Slovenském národním divadle, kde jsem se seznámila s choreografem Liborem Vaculíkem. Jeho styl se mi velice líbil a práce s ním mě bavila. Když připravoval nové přestavení pro Laternu magiku, Hru o kouzelné flétně, byl to pro mne impuls, abych přijala hostování. I když jsem si zpočátku myslela, že to bude jen na ten jeden titul, bylo z toho dvacet let angažmá.

Čím vás Laterna magika tak přitáhla?
Především jiným způsobem práce, tvorbou inscenací. V Laterně magice je v představení vždy více prvků, používá se film, projekce, scénografie, jevištní technika, všechno jako součást jednoho celku a ty složky vznikají téměř současně. Všichni tedy v ideálním případě tvoří společně tým: režiséři, filmaři, výtvarníci, choreografové, každý člověk je svým způsobem spolutvůrce inscenace. V Laterně vznikala představení pokaždé úplně nová, přímo se souborem. Nebyly to hotové inscenace a choreografie, vždy to bylo něco originálního jen pro nás a my tanečníci jsme byli součástí tvůrčího procesu. Laterna magika také hodně cestovala, takže se člověk dostal do zahraničí na krásné zájezdy, zažila jsem třeba krásné zájezdy do Japonska, Chile… A také mě lákal jiný druh tance, než na jaký jsem byla zvyklá v repertoárovém divadle.

Ale vystudovala jste klasický tanec, balet.
„Klasiku“ jsem vystudovala, ale i když mám balet moc ráda, znala jsem dobře svoje dispozice a věděla jsem, že bych nebyla ideální balerína. Proto mě tak těšila spolupráce s Liborem Vaculíkem, který používal modernější choreografický styl, byly to dramatické balety se silným příběhem, ale mnohem volnější, co se týká pohybu. Měla jsem štěstí na výborné choreografy.

Nějakou dobu jste také soubor vedla, co taková práce obnáší?
Člověk vidí provoz z jiné strany, nejen z pohledu tanečníka, který se musí starat jen sám o sebe. Šéf ale musí myslet na všechny tanečníky, musí rozdělovat práci, motivovat. V Laterně to bylo trošku těžší v tom, že se nedělaly často premiéry. V repertoárovém divadle vzniknou dvě, tři inscenace za sezonu, u nás naopak byla premiéra třeba jen jednou za dva tři roky. Především byla náročná příprava filmu, který byl součástí představení. S tím ale tanečníci museli počítat. Když se připravoval konkurz, seznámili jsme je s provozem divadla, aby věděli, do jakého souboru jdou a co je čeká. Pro někoho to mohl být stereotyp, na druhou stranu si opravdu hodně zatančili – hráli jsme dřív každý den kromě neděle, takže tanečníci byli víc na jevišti než na baletním sále, a to je dobře.

Vám osobně malý počet premiér nevadil?
Nevadil, byla jsem na to připravená. Samozřejmě jsem byla ráda za každou novou inscenaci, novou roli, ale našla jsem si v tom systém. Ono je totiž každé představení taková malá premiéra, protože jde o živé umění. Každý večer se může něco stát, také můžete zkusit jinak prožít roli, pohrát si s technikou, s výrazem. To byla výhoda, když se hrál třeba celý týden stejný titul, že na něm šlo opravdu pracovat. Nikdy jsem nelitovala, že jsem šla do takového typu divadla. Člověk musí vědět, proč tu je, ale to musí v každém souboru, nesmí mít nereálné představy.

Hostovala jste i v jiných divadlech?
Jen málo, nebyl na to čas, byli jsme opravdu vytížení. Hostovala jsem trochu v Libereckém divadle F. X. Šaldy a v Pražském komorním baletu. Delší spolupráci jsem pak s několika dalšími kolegy navázala s choreografem Jean-Pierrem Aviottem. Vedl tři roky soubor Laterny magiky jako umělecký šéf, a když se vrátil do Francie, dál jsme spolupracovali a připravovali projekty, které se konaly v létě. Ta spolupráce trvala vlastně donedávna, jezdila jsem do Francie asi deset let. Bylo dobré vidět tam jiné soubory, jiný způsob práce, mít přehled, co se děje.

A pak právě v sezoně, kdy se Laterna magika vracela „pod křídla“ Národního divadla a schylovalo se k velkým změnám, se vám narodil syn. Bylo to plánované?
Nebylo, ale vyšlo to tak krásně, jako kdyby to plánované opravdu bylo. Jednak kvůli změnám v Laterně magice, na moje místo pak nastoupil Pavel Knolle, ale i já jako tanečnice jsem po dvaceti letech začala už cítit trochu únavu, odtančila jsem toho hodně a dítě přišlo pro mě v pravou chvíli.

Jak dlouho jste ještě tančila a chodila na denní tréninky?
Trénovala jsem déle, než jsem tančila na jevišti, ale i v tom jsem měla velké štěstí. Měla jsem bezproblémové těhotenství, tančila jsem do 4. měsíce. Je to samozřejmě velice individuální. Pokud se matka cítí dobře a organismus v pořádku funguje, takže se může hýbat, jak byla zvyklá, vůbec vám to nepřijde. Alespoň já jsem se cítila, jako kdyby se nic nezměnilo, a klidně jsem mohla dělat dál, na co jsem byla zvyklá. Znám na druhou stranu kolegyně, které se příliš hýbat nesměly hned od začátku, protože by mohly ohrozit sebe nebo dítě, v takovém případě má vždycky zdraví přednost. Já jsem se cítila až do porodu příjemně, a i když jsem už netančila, dál jsem měla svou funkci vedoucí souboru, vedla jsem zkoušky, byla s tanečníky jako dozor na představeních. Měla jsem asi velké štěstí.

A velice rychle jsem vás zase viděla na jevišti.
Vrátila jsme se přibližně po půlroce. Čím déle bych to odkládala, tím by byl asi pro mě návrat horší. Jurášek byl ale od začátku hodné dítě, mohla jsem ho brát do divadla na představení i zkoušky. Teď už jsou mu 4 roky a půjde do školky, ale do divadla jsem ho brala prakticky už jako miminko. Samozřejmě musel u něj někdo být a do jednoho roku jsem ho kojila, ale to bylo snadné, nakojila jsem, on usnul a byl dvě hodiny v klidu. Partner pracuje také na Nové scéně ND, kde Laterna působí, takže jsem ho samozřejmě od začátku zapojila :-).

Byla jste přitom na rodičovské dovolené?
Ano, měla jsem mateřskou i rodičovskou, sice jsem pracovala, ale ne v zaměstnaneckém poměru. Musím říct, že bez práce a partnera by to ale bylo těžké. Uvědomuji si samozřejmě, že je samo o sobě skvělé, že u nás rodičovská dovolená je, že je to velká pomoc, ale upřímně, bez přivýdělku by to žena jako samoživitelka určitě nezvládla.

Neměla jste pocit, že musíte volit mezi dítětem a uměním?
Do chvíle, než jsem otěhotněla, jsem si neuměla představit, jaké to bude, a když jsem otěhotněla, vůbec jsem takové otázky neřešila. Od té chvíle bylo na prvním místě dítě, ačkoli jsem celý život tančila a to nejdůležitější pro mě do té doby byl tanec, jeviště, divadlo. Vůbec mi to nepřišlo, asi zapracovala příroda a hormony, nechala jsem věci, aby se vlastně vyřešily samy. Naštěstí jsem mohla zůstat u tance i u divadla.

Tančíte ještě?
Mám několik představení v Laterně, ale budou bohužel končit Graffiti, jedna z mých nejoblíbenějších inscenací, ve které jsem na premiéře tančila duet Petra Zusky (choreograf a šéf Baletu Národního divadla, pozn. aut.), Les Bras de Mer. Měla bych tančit všech posledních šest představení v červnu, tedy i derniéru. Vím, že žádná inscenace se nemůže hrát věčně, ale právě Graffiti jsou titul, ke kterému mám velký vztah.

Změnil se vám s dítětem pohled na život? V čem?
Ve všem :-). Člověku se automaticky přeskládají hodnoty, dítě je na prvním místě. Ubíráte čas sobě, abyste ho mohla věnovat dítěti, ale není to žádná oběť. Alespoň já jsem to tak nikdy necítila, nevadilo mi to, prostě to tak bylo. A začala jsem cítit daleko větší zodpovědnost, za dítě i za sebe, protože mě potřebuje. Počínaje řízením auta, kdy je člověk daleko opatrnější, přes všechny činnosti. Je velký rozdíl, když člověk zodpovídá jen sám za sebe, anebo když ví, že ho někdo potřebuje.

Některé ženy se právě obávají, že pak už nebudou mít samy na sebe čas…
Člověk se ale pak tolik nezabývá sám sebou, dítě ho od toho prostě samo odvede. A dostane úplně jiný pohled na každodenní život a na věci kolem sebe. Dítě se neustále na něco ptá, něco objevuje, něčemu nerozumí. A člověk se nad tím musí zamyslet, aby mu to mohl nějak vysvětlit, musí najednou uvažovat o spoustě obyčejných věcí, které už přestal vnímat, zapomněl nebo je bere za samozřejmost. Je to velké obohacení. I když je to někdy také únavné. Ale dítě dá člověku nový smysl života. Dlouho jsem si myslela, že je pro mě smysl života tanec a co ze sebe vydám na jevišti, ale v momentu, kdy se narodilo dítě, jsem pochopila, že právě pro tu chvíli jsem žila a je to to nejkrásnější, co se mi mohlo stát.

článek

Eva Horáková se narodila v Bratislavě, kde absolvovala Tanečné Konzervatórium Evy Jaczovej. Čtyři roky byla členkou Slovenského národného divadla, od roku 1992 je členkou Laterny magiky. V současnosti je také vedoucí operního baletu Národního divadla. Hostovala v Pražském komorním baletu (Svatby, Slovanské dvojzpěvy) a divadle F. X. Šaldy v Liberci (Carmen, Peer Gynt) a spolupracovala se souborem La Compagnie Commun Instant francouzského choreografa Jean-Pierrea Aviotta.

V letech 2005–2009 zastávala funkci šéfa souboru Laterny magiky. Za rok 2002 byla nominována na Cenu Thálie za výkon v inscenaci Graffiti (choreografie Petra Zusky Les Bras de Mer) a v roce 2005 získala cenu Philip Morris Ballet Flower Award pro nejlepšího baletního umělce ČR.

Foto: Lucie Kocourková, Petr Našic