Slávka Budínová

Tato věta patří mezi zlidovělé perličky českého filmu a možná je i součástí toho, čemu se odborně říká národní kulturní bohatství. Do tohoto „šuplíčku“ ji jednou provždy zařadila herečka Slávka Budínová.

Narodila se jako Dobroslava Svatoslava 21.dubna 1924 do rodiny ostravského soudního referenta. Pan Budín si jako většina tatínků přál, aby se jeho dcera v životě vydala cestou jistot a tak, jakmile skončilo krásné a téměř idylické dětství, stala se Slávka studentkou obchodní akademie. Tím bylo ale spolehlivě zaděláno na první velký průšvih jejího života.

Slávka totiž vůbec neprahla po jistotě účetních sloupků, protože už jako malá přičichla k vůni divadelních šminek a to se jí stalo osudným. Tajně tedy docházela na lekce herectví a jejím jediným spojencem byla její maminka, která kdysi sama zaslechla volání divadelních prken.

Každá lež ale většinou jednou praskne a v případě Slávky Budínové se tak stalo v roce 1942, kdy nacisté zavřeli konzervatoř, kam budoucí velká herečka docházela na hodiny herectví. Tatínek se pochopitelně rozžhavil do ruda, ale jeho hněv nepadl na úrodnou půdu.
Slávce začalo hrozit totální nasazení v Říši a v tu chvíli rodinu navštívila Slávčina profesorka herectví s návrhem, že před tímto neradostným osudem může Slávku zachránit tím, že jí najde místo herecké elévky. V takové situaci nezbývalo pro otcovské ambice místa. Slávka se stala herečkou.

V ostravském divadle odehrála několik sezón, ale po skončení války dostala promptní výpověď pro nedostatek talentu. Slávka se proti tomuto verdiktu obrnila vzdorem i odvahou a v roce 1946 nastoupila do divadla v Pardubicích. Na konci divadelní sezony ji však stihla další výpověď – opět pro neschopnost. Když s pláčem a nehraným zoufalstvím prosila ředitele divadla o další šanci, pan šéf jí doporučil, aby šla raději pracovat na poštu. Tehdy ještě stále mladá a málo zkušená začala balit kufry a v duchu nejspíš viděla vítězoslavný pohled svého otce, na jehož slova o nejistém hereckém řemesle konečně dojde.

Osud ale znovu zasáhl. Herečka, která měla v souboru pardubického divadla Slávku nahradit, se vůbec nedostavila, a tak ředitel divadla poštovní kariéru elévky Slávky ještě odložil. Slávka současně obdržela roli Apatury Clythie v Čapkově hře Ze života hmyzu a s touto rolí sklidila obrovský a už téměř nečekaný úspěch. Její svět se obrátil o 180 stupňů.

Herecká hvězda Slávky Budínové zářila den ode dne víc a tak z jeviště slýchávala už jen bouřlivý potlesk. Role střídala roli, když se pro Slávku Budínovou otevřel další svět – svět filmového plátna a kariéra se rozjela naplno. Hrála a točila s nejlepšími herci, s nejlepšími scénáristy, s nejlepšími režiséry té doby. A svět žasnul.
Prvotní neúspěchy v herecké profesi se ukázaly být spíše špatným odhadem jejích hereckých kvalit. I jako mladá dívka s půvabnou tváří a ladným pohybem nebyla Slávka vnitřně nikdy typickou naivkou s mírně ufňukaným charakterem: „ mamá ach to nemohu….“ a tak v těchto rolích hořela jako papír. Její osobnost byla už v té době příliš silná a svébytná, což se později ukázalo být zcela markantní. Její až uhrančivá ženská krása a přitažlivost nevycházela z jejího vzhledu, přestože měla velmi zajímavou tvář a navýsost ženské tělo. Její krása se drala z její vnitřní podstaty, bylo v ní jakési věčné odhodlání k boji za vše dobré, téměř lačná poživačnost po životě, mateřská odpovědnost i lehkomyslnost mladých dívek, jemnost i hrubost života, ale především ukrutná životní síla. Ženy, které ve svých rolích ztvárnila, nebyly žádné slabošky. Byly to silné ženské „gruntovního“ charakteru, které nemohlo v životě nic zaskočit. Přesto to nikdy nebyly karikatury mužatek a extrémních feministek, jejichž síla spočívá všeho všudy jen v pánských kalhotách.
Naopak, k paní Slávce patřily velké výstřihy přetékající čistým ženstvím a v pozdějších letech i mírně kypré tvary, které jí ale na kráse neubíraly – spíše naopak. I z tohoto hlediska se totiž paní Slávka stala výjimečnou hvězdou českého herectví – ve věku, kdy většina jejích kolegyň marně tápe mezi uvadajícím mládím a maskovaným stárnutím  bez naděje na další velkou roli, paní Slávka nabírala dál na síle. Motor jejího herectví začal znovu nabírat na obrátkách a její výkony začaly připomínat koncertně dokonale zvládnuté partitury. Každý zná její paní Hofmistryni Ofku z Noci na Karlštejně, paní Pavelkovou z komedií Můj brácha má prima bráchu a jejího pokračování, nebo budoucí tchýni Daniely Kolářové z Léta s kovbojem.

Protože ale nejvyšším zákonem lidského života je vždy určitá rovnováha, bývá vše dobré vyváženo něčím méně příjemným a čím větších úspěchů člověk dosahuje na jedné straně, tím hlouběji bohužel padá na té druhé. Takže když člověka práce tolik baví, nestačí si někdy ani všimnout, že čas neutíká jen v týdnech a měsících, ale že ubíhá mílovými kroky roků. Slávka Budínová se „stihla“ provdat až v roce 1977, kdy jí bylo už třiapadesát let! Svatba proběhla netradičně uprostřed natáčení v Mongolsku, protože stále nebylo času nazbyt. A tak, jako nebylo času na romantickou lásku, bylo i pozdě na léta potlačovanou mateřskou touhu.

Čas se ale pro nikoho nezastaví. Paní Slávka tak dál houževnatě pracovala a v roce 1996 si střihla svou další malou – velkou roli domovnice, tentokrát to byl film Kolja z rodinné dílny Svěrákových.

V roce 1991 ukončila svou divadelní kariéru a těšila ze společného života a budování domova na Malé Straně se svým drahým manželem Ivem. V roce 1944 ale nastal v životě paní Slávky Budínové další obrat o 180 stupňů. Její milovaný manžel zemřel a spolu s ním jakoby ji opustil celý svět. Přišlo sice ještě několik filmových rolí, ocenění za hereckou práci, ale to bylo pro vždy vitální ženu, která se řítila životem jako závodní rudé Ferrari, příliš málo. Paní Slávka se propadla do vnitřní samoty, cítila se podvedená, opuštěná, nepotřebná…

A přihlásila se vážná nemoc. Vzápětí se paní Slávka stala obětí podvodníka, který z její důvěry k lidem vytěžil zhruba půl milionu korun. Následován byl bandou zlodějů, kteří z jejího domu odcizily starožitné poklady, které tato herečka celý život sbírala a jejichž patinu a ducha dob dávno minulých  velice milovala. Tito „chudáci“ kradli v domě herečky dokonce dvakrát. Zmizelo tak vše cenné, včetně šperků po mamince… Přibližně v té době ji také velice a hluboce zasáhla zpráva o smrti jejího hereckého kolegy a letitého přítele pana Vlastimila Brodského.

Paní Slávka Budínová, která celý svůj život, včetně všech obvyklých soukromých radostí, zasvětila a obětovala herectví, nyní měla vážné zdravotní, finanční a psychické potíže a neměla vůbec nikoho blízkého, kdy by jí pomohl tuto nepřízeň sdílet. Ani tak silná osobnost jakou ona nepochybně byla, nemohla všechny tyto bolesti snášet současně a tak se v závěru svého života uchýlila k alkoholu, přestože nikdy dříve by něco podobného neudělala. V jejím případě to byl postoj, který ohlásil: „ Už tu dál nechci být…“

Paní Slávka Budínová zemřela 31.července 2002 v úplné samotě a zapomnění. Míra její bolesti ale zřejmě ještě nebyla vyčerpána a tak se krátce po její smrti rozhořel vleklý soudní spor o pohádkové dědictví v podobě nádherné staré vily. Soud ji nakonec přiřkl muži, kterého pražský městský soud nazval podvodníkem kvůli jeho podnikatelským machinacím.

Pohřeb Paní Slávky zařídil podle jejího přání její synovec, liberecký lékař pan Pavel Jurák, takže paní Slávka snad alespoň nyní odpočívá tak, jak si přála v odlehlé liberecké čtvrti Ruprechtice po boku svého milovaného muže Ivo Tomana.