Dvacet deka šoku, prosím

Žiji na malém městě, nebo chcete-li na maloměstě.

Jsem časově vytížená a tak většinu nákupů realizuji v nedalekém velkoměstě, nebo v místním malém supermarketu. Když jdu u nás tzv. do města, tak letím maximálně pro chleba, na poštu, do banky, do školy na schůzky, nebo možná ještě tak do knihovny.
Snad proto jsem si nedávno uhnala kulturní šok.
Byla jsem v tzv. centru města a potřebovala jsem cosi více než jen chleba. Protože v obchodě, kam pro chleba běžně chodím, měli za skleněnou vitrínou jen sýr a uzeniny, které svým vzhledem evokovaly pouze představu salmonely, rozhodla jsem se jít někam jinam.
Ale kam?
Kdybych si chtěla koupit vietnamské tričko, nebo kdybych si tak chtěla zahrát automaty, možností by se našlo přehršel, ale plátkový sýr? Zbytečnost.

Vzpomněla jsem si na betonově zrůdný obchodní dům, který byl u nás s velkou pompou otevřen ještě v dobách hluboké totality a jehož největší plochu zabírá schodiště. Byla jsem si jistá, že v tomto historicky nejmladším obchodě v centru budou mít jistě skvělý plátkový sýr. Vletěla jsem tedy dovnitř, zcela nepřipravená na to, co mělo přijít. Rozhlédla jsem se, chopila se košíku a uháněla jsem rovnou k pultovému prodeji sýrů a uzenin. Tam stála velice vytrvalá fronta, ale protože nebylo zbytí, dělala jsem trpělivou a prohlížela si neznámý prostor. Začala jsem zírat směrem k regálům,  protože i když nepatřím mezi znalce letákových cen, nemohla jsem uvěřit tomu, že marmeláda, kterou běžně kupujeme, je tady v zapadákově o dobrých deset korun dražší, než v nedalekém  velkoměstě. Začala jsem s očima navrch hlavy studovat další ceny, takže jsem si ani nevšimla, že na mě přišla řada: „Co chceté!“
Rychle jsem otočila hlavu a spatřila prodavačku, která na mě patřila, jako kdybych ji vyrušila od kafíčka na zahrádce. Její pohled nebyl ani trochu milý, ale vzpamatovala jsem se a požádala jsem ji s omluvou o: „15dk toho a toho a…“ chtěla jsem pokračovat, když mi došly slova i dech. Prodavačka vzala kus igelitu a holýma rukama, kterýma ještě před chvílí přehrabovala sekanou mi začala nabírat sýr. Všimla si mého zkoprněného výrazu, významně přežvýkla a zeptala se: „Co jé?“ Chtěla jsem cosi namítnout, ale uvědomila jsem si frontu za sebou a také fakt, že jsem asi jediná, kterou vyvádí z míry fakt, že prodavačka krájí sekanou, salámy i  sýry na jednom kráječi a holýma rukama vybírá z nádoby pečenáče, aby si ruce následně otřela do zástěry neurčité barvy, nebo je dokonce olízla…

Nic jsem neřekla, nic dalšího jsem si nepřála a přešla jsem stále ještě v šoku k pokladně. Tam seděla paní, která tam sedí od slavnostního otevření obchodu a stále stejně arogantním tónem žádá zákazníky o drobné. Peníze si málokdy přepočítávám, ale teď jsem to udělala, protože tuhle paní znám opravdu dlouho.

Byla jsem šokovaná, ale stále ještě jsem potřebovala cosi sehnat. Vzpomněla jsem si na starou samoobsluhu ve tvaru betonové kostky. S novou nadějí, ale také s obavami jsem do ní vešla. Procházela jsem mezi regály, uličkou úzkou asi 50cm, takže chodit bylo možné pouze jednosměrně a v případě setkání s jiným zákazníkem bylo nutné míjení bokem, případně překlopení se přes hromadu konzerv vyrovnaných na podlaze. Zírala jsem na regály, které snad pamatují i krále Klacka, na špínu na podlaze, na všudypřítomný prach, na sýry a uzeniny „zasycháky“ a na personál ve špinavých zástěrách, který se zákazníky mluví buďto familiérně způsobem: „Nazdar Franto, deš ňák pozdě dneska…“, nebo svrchovaně naštvaně: „A dyk sou čerstvý prosim vás…!“ a aniž bych na cokoliv sáhla, nebo cokoliv nakoupila, pomalu jsem se přesouvala k pokladně vyhlížejíc myši, potkany a supy. I když jsem v košíku nic neměla, nemohla jsem odejít, protože ulička mezi dvěma pokladnami, z nichž fungovala jen jedna byla tak úzká, že kdybych se pokusila prolézt mezi právě platícím zákazníkem a druhou kasou, byla bych nejspíš obviněna z pokusu o znásilnění. Poslední, co si pamatuji, byly vlasy paní pokladní, mastné tak, že by se na nich daly okamžitě smažit řízky z oddělení polotovarů.

Je těžké to popsat a ještě těžší bylo to rozdýchat. Domů jsem šla tentokrát dost pomalu a cestou jsem přemýšlela, jestli jsem tak divná já, nebo jestli jsem se nevědomky náhodou neocitla v komunistickém skanzenu…

25.2.2008 12:00| autor: Mirka Kolářová

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@femina.cz

TOPlist