Femina.cz » Magazín » Wellness » MUMIE U JÍDELNÍHO STOLU

MUMIE U JÍDELNÍHO STOLU

MUMIE U JÍDELNÍHO STOLU

Magazín: Wellness | autor: Veronika Vašková | vydáno 04. 03. 2004

První, čeho jsem si na Trině všiml, byla její nervozita. Její oči těkaly z jednoho kouta místnosti do druhého, dívaly se doleva, doprava, skoro jako by hledala, jestli se někde někdo neschovává. Kromě těchto viditelných obav vypadala příjemně a přitažlivě..."No, nebudete tomu věřit, ale našli mou tetu." "To je výborné!" "Ne, myslím tím, že ji našla policie." "Jak to myslíte Copak se ztratila " "Ne, je mrtvá." "Mrtvá " ZAHLOUBEJTE SE DO DALŠÍHO POZORUHODNÉHO PŘÍPADU Z PRAXE PŘEDNÍCH SOUČASNÝCH PSYCHOTERAPEUTŮ! Zřejmě se to seběhlo tak, že teta měla řadu zdravotních potíží, které se tradiční léčbou nelepšily, takže šla na radu k jakémusi bezvýznamnému léčiteli, který byl náhodou vystudovaný zubař. Ten tetu léčil řadou střevních klystýrů, pomocí citronové šťávy a dalších látek, které zřejmě měly při dlouhodobém užívání toxické účinky. Teta na tuto léčbu nakonec zemřela. Stižen žalem se manžel rozhodl, že svou ženu nechá nabalzamovat a předělat na mumii. Tak on ani děti neztratí její přítomnost a snad se jim uleví v jejich žalu. A tak si tetu po všechny ty roky uchovávali v domě. Během oběda ji často posazovali do čela stolu. Tak mohla teta dohlížet na rodinná setkání, přesně jako to dělala, když ještě žila...

MUMIE U JÍDELNÍHO STOLU Jeffrey Kottler, Jon Carlson Pozoruhodné případy z praxe dvaatřiceti předních současných psychoterapeutů. Mumie u jídelního stolu Jon Carlson Když jsem se chystal sepsat svůj příspěvek do této knihy, pokusil jsem se spočítat, kolik terapeutických sezení jsem ve svém životě měl. Řekl bych, že to bylo během třiceti let něco kolem padesáti tisíc hodin, které jsem strávil s dvojicemi, s rodinami i s jednotlivci. Vybrat jen jeden či dva případy, které mi připadají nejvíce bizarní či neobvyklé, bylo pro mě opravdu těžké, ale některé z nich přece jen vystupují do popředí. Začnu s několika krátkými příběhy, pak přejdu k hlavnímu bodu. Muž, který nosil dětské plenky Když jsem si dělal seznam svých pozoruhodných případů, vzpomněl jsem si na jednoho muže, který vynikal nad ostatní. Doslova. Li'l Ricky byl jednačtyřicetiletý muž, který ke mně přišel s problémem, že mívá nutkání nosit na veřejnosti plenky. Tím nemám na mysli, že by je nosil pod oblečením. On se svlékl donaha, nechal si jen plenku, a tak se procházel po ulici. Nebylo to vůbec jednoduché, uvážíme-li, že vážil něco přes sto osmdesát kilogramů. To samozřejmě působilo rozruch v jeho rodině. Jeho rodiče byli dělníci v továrně, nikdy neměli svůj vlastní dům a kromě Li'la Rickyho neměli žádné jiné příbuzné. Měli velké obavy o svou budoucnost a báli se, kdo se o jejich syna postará. Li'l Ricky se narodil, když bylo rodičům krátce po čtyřicítce, v době, kdy se už smířili s bezdětností. Měli radost, že mají dítě, i když by oba raději měli holčičku. Rodičům Li'la Rickyho dělalo dost starosti, co se z jejich nezvladatelného syna vyklubalo. Zkoušeli všechno možné, aby jeho výlety v plenkách omezili, ale zdálo se, že nic nezabírá. Nakonec se rozhodli, že ho prostě v noci zamknou v ložnici, aby jim dále nemohl dělat ostudu a na veřejnosti předvádět své obrovské, špekaté břicho, přetékající přes okraj plenky. Když jsem začal s Li'lem Rickym hovořit, vyšlo najevo, že nejvíce ze všeho by chtěl být ženou. Tajně si stavěl malou gilotinu, aby si mohl useknout penis, a tak si splnit své přání. Když mi začal důvěřovat, svěřil se mi se svou tajnou nadějí, že to provede v mé pracovně. Jediný způsob, na který jsem přišel, jak ho od toho odradit, bylo vymluvit se, že má sekretářka odmítá uklízet nepořádek, který by při této proceduře vznikl. Zdálo se, že tu výmluvu přijal, alespoň do té doby, než bude moci podstoupit operaci na změnu pohlaví. Na znamení důvěry mi svou rozestavěnou gilotinu na penisy přinesl ukázat. Nejsem v těchto věcech žádný odborník, ale připadalo mi, že by to zařízení mohlo dost dobře fungovat. Li'l Ricky určitě potřeboval nějaké vedení. Potřeboval pomoc, jak se zbavit své dětské role a jak na sebe vzít zodpovědnost dospělého člověka. K tomu potřeboval nějaké dovednosti a zaměstnání. Jelikož se zdálo, že má značné umělecké schopnosti, jak dosvědčovala i jeho miniaturní konstrukce gilotiny, navrhl jsem mu, aby se poohlédl po nějakém zaměstnání, kde by tyto schopnosti uplatnil. A skutečně si nakonec sehnal práci jako grafik. Dokázal denně docházet do práce bez plenky -- nebo alespoň tak, že nebyla vidět. Když jsem ho viděl naposledy, žil dosud doma s rodiči, ale s penisem na svém místě. Ale toto nebyl můj nejpodivnější případ. Nový zdroj pacientů Před několika lety jsem měl dost neobvyklý telefonát. \"To je doktor Carlson?\" ptal se nějaký škrobený hlas. Měl jsem dojem, že to možná mluví záznamník. \"Ano, to jsem já. Co si přejete?\" \"Volám ze státního oddělení UFO.\" Přemýšlel jsem, jestli je to nějaké studentské bratrstvo, nebo profesní organizace, do které jsem vstoupil a zapomněl platit příspěvky. Patřím do příliš mnoha podobných asociací, že už se v tom ani nevyznám. \"UFO?\" \"Ano,\" řekl hlas poněkud nadřazeně, jako kdybych byl nějaký idiot, protože jsem hned nepoznal, o koho se jedná. \"No přece UFO, neidentifikované létající objekty. Sledujeme tyto aktivity v celém státě, zaznamenáváme, kdy došlo ke spatření, a poskytujeme podporu lidem, kteří třeba zažili únos.\" \"Únos?\" \"Ano. Vlastně volám proto, že by mě zajímalo, jestli pracujete s lidmi, kteří zažili setkání s mimozemšťany.\" \"S mimozemšťany?\" \"Ano, s mimozemšťany. Zajímalo nás, jestli jste někdy pomáhal lidem, kteří mimozemšťany viděli nebo které mimozemšťané unesli.\" \"Hm, to ne,\" přiznal jsem. \"V této oblasti nemám mnoho zkušeností.\" \"No, to nevadí. Myslím, že to má málokterý odborník. Jedná se o dost nový obor. Ale jsem přesvědčen, že se s takovými lidmi budete setkávat stále častěji, neboť počet mimozemských setkání se zvyšuje. A pane doktore, můžete mi věřit, když vám řeknu, že se zvyšovat bude.\" \"Myslím, že v tomto vám prostě budu muset věřit.\" \"Hm. No, zajímalo nás, jestli byste byl ochoten přijmout lidi, které bychom k vám poslali.\" \"Samozřejmě,\" odpověděl jsem vesele. Přijmu téměř kohokoli, kdo vstoupí do dveří -- čím podivnější, tím lepší, co se mě týče. Právě to se mi na mé práci velmi líbí. Brzy se v mé pracovně objevila žena průměrného vzhledu. Nevím, co jsem čekal od někoho, kdo trávil čas na jiných planetách a raketovými přesuny mezi nimi, ale byla docela příjemná a -- k mému překvapení -- i docela inteligentní. Strávila skoro sedm let na vysoké škole, kde nasbírala přes dvě stě kreditů, aniž by si zvolila hlavní obor a aniž by se nějak přiblížila závěrečným zkouškám. Myslím, že bych mohl říci, že jí chyběl zájem. Ale to nejspíš nebyl důvod, proč ke mně přišla. Ta žena měla syna a dceru. Syn doma rozbíjel dveře. Zavřela ho do jeho pokoje, on se rozzlobil a dveře vykopl. Než jsem se mohl o tomto jeho zvláštním chování dozvědět víc, žena mi sdělila, že její dcera nedávno odešla z města, protože městem projel lunapark. Seznámila se s nějakým mužem, který u lunaparku pracoval, a zamilovala se do něj. Řekl jí, že cvičí na visuté hrazdě, ale jako pravděpodobnější se zdálo, že byl jen jedním z lidí, co staví a udržují vybavení. Dobrá, pomyslel jsem si, když jsem se snažil během prvních pár schůzek všechno sepsat, tato žena tráví čas s mimozemšťany. Jedno z jejích dětí se právě přidalo k cirkusu a druhé s oblibou vykopává dveře. Ale to nebylo všechno. Kromě toho, že bydlela s manželem a s rozzlobeným synem, nastěhovala si domů také svého milence. S manželem trávila noc v úterý, ve čtvrtek a v sobotu, a v pokoji svého přítele přespávala v pondělí, ve středu a v pátek. Neděle si střídali. \"To vypadá jako spravedlivé dělení,\" poznamenal jsem, protože jsem nevěděl, co jiného říci. \"Také nám to tak připadá,\" souhlasila. \"Ale kvůli tomu tady nejsem. Přišla jsem, protože říkají, že potřebuji mluvit o mimozemšťanech.\" \"V pořádku. Můžeme začít.\" A tak začal náš terapeutický vztah. V terapii mi živě popisovala své únosy. Léčba však zahrnovala i pomoc s pozemštějšími záležitostmi. Nakonec dokázala změnit vztahy ve své rodině. Svůj milostný poměr ukončila a přítele přiměla, aby se odstěhoval. Svému synovi obstarala léky. Dceři zakázala vrátit se domů, pokud nebude schopna přispívat na nájem, nebo pokud nebude ochotná nastoupit zpátky na střední školu. Měl jsem dobrý pocit z toho, jaký jsme udělali pokrok, ale jedna věc se mi jaksi nedařila -- nepodařilo se zredukovat její kontakty s mimozemšťany. Ať jsem se snažil sebevíc, trvala na tom, že tyto mimozemské vztahy jsou mimo její kontrolu. V porovnání s ostatními věcmi, se kterými se musela potýkat, mi však tento její problém připadal jako ten nejmenší. Ale ani toto není případ, o kterém chci hovořit. Mám jiný, lepší, který se týká jedné rodiny, na kterou určitě nikdy nezapomenu. Kámen První, čeho jsem si na Trině všiml, byla její nervozita. Její oči těkaly z jednoho kouta místnosti do druhého, dívaly se doleva, doprava, skoro jako by hledala, jestli se někde někdo neschovává. Kromě těchto viditelných obav -- a přiznejme si, většina lidí, kteří ke mně přicházejí, je poněkud nejistá -- vypadala příjemně a přitažlivě, i když trochu při těle. Jedinou věcí, co mi trošku vadila, byl její sklon při hovoru výrazně potrhávat nohou. Jako by pohyby její nohy byly nějakým zvláštním způsobem propojeny s činností mozku a odrážely to, na co právě myslí nebo o čem mluví. Zdálo se, že Trinina nervozita se projevuje i v tom, jak se pečlivě snaží zvládat svůj život. Měla zvláštní nutkání být dochvilná. Vždy přicházela na sezení brzy. Bez ohledu na dobu naší schůzky jsem slýchal, jak vstupuje do čekárny deset, patnáct, někdy i třicet minut před sjednanou dobou. Takže mě překvapilo, když se jednoho dne ve stanovený čas neobjevila. Dopisoval jsem papíry, když se Trina konečně objevila, téměř o půl hodiny později. \"Moc mě to mrzí,\" omlouvala se. \"Moc, moc mě to mrzí.\" \"Ale no tak, nic se neděje,\" řekl jsem. \"Tak o čem byste dnes chtěla mluvit?\" \"Prostě jsem tomu nemohla zabránit,\" přiznávala se a znovu tím narážela na svůj nečekaný pozdní příchod. Všiml jsem si, že jak mluvila, dělala nohou velké krouživé pohyby. \"Nic se nestalo,\" ujistil jsem ji znovu. \"Prostě jsem uviděla uprostřed cesty ležet kámen. Minula jsem ho na cestě sem.\" \"Hm,\" řekl jsem a vůbec jsem netušil, kam tím míří. \"Prostě jsem ten kámen měla pořád před očima, jak tam leží. Už jsem byla skoro tady -- byla jsem jen pár mil odsud -- když jsem pochopila, že se musím vrátit zpátky a ten kámen sebrat.\" \"Jela jste zpátky k vašemu domu, abyste sebrala ten kámen?\" Doufal jsem, že můj hlas nezní tak nevěřícně, jak jsem se cítil. Nechtěl jsem se jí dotknout. Smutně přikývla a pak sáhla do kapsy, aby mi ten kámen ukázala, jako by mi chtěla podat důkaz. Připadal mi úplně obyčejný, kámen asi deset centimetrů v průměru. Rodinné fotografie Jakmile jsme se dostali přes ten kámen -- položil jsem ho opatrně na stůl -- sdělovala mi další informace o své rodinné historii. Nebylo snadné se ve všech těch podrobnostech orientovat. O své matce si myslela, že je asi lesbička, a její otec byl silný alkoholik. Vyprávěla mi o svém bratrovi, který byl homosexuál, a o své sestře, která žila sama na farmě vzdálené od nejbližšího souseda osm kilometrů. Potom, uprostřed všech těch rodinných informací, se zmínila o tom, že kdyby jen dokázala shodit nějakou tu nadváhu, asi by mohla vycházet lépe s manželem. Příště přišel i Trinin manžel. Byl to velký, rozložitý muž ostříhaný na ježka a vypadal ještě nervózněji než jeho žena. Po celou dobu návštěvy měl ruce spojené v dlaních a mnul si je, jako by si je umýval. Měl jsem téměř neodolatelné nutkání podat mu kus mýdla. \"No,\" rozpovídal se Jake, \"rodina mé ženy je dost divná, možná divnější než ta moje, ale i my máme své podivíny.\" \"Nevím, co máte na mysli,\" pobídl jsem ho. Podle pohybů rukou, doprovázených poškubáváním Trininy nohy, jsem tušil, že to bude dobrý příběh. \"No víte, moje sestra ...\" \"Hm.\" \"Víte, ona má dceru.\" \"To bude vaše neteř,\" pomohl jsem mu. \"Správně. Moje neteř. Zkrátka, ta dcera se právě zasnoubila s jedním klukem.\" \"Řekni mu její jméno, Jakeu,\" zapištěla Trina. Pak se obrátila ke mně: \"Jmenuje se Melba, jako ten šašek.\" Nervózně se zasmála a zahoupala nohou. \"S takovým jménem, co byste čekal.\" \"Ty bys měla vyprávět,\" obořil se Jake na manželku, \"s celou tou tvojí rodinou.\" \"Říkal jste, že se vaše neteř právě zasnoubila,\" řekl jsem, abych vrátil příběh zpátky do správných kolejí. \"Jo,\" řekl Jake a ještě více si mnul ruce. \"Byli jsme jednou všichni u mé sestry, když nám to řekla. Všichni byli zvědaví a tak ...\" \"No jasně, že byli,\" přerušila ho Trina, \"protože všichni si mysleli, že ta holka se nevdá nikdy.\" \"Povídal jsem,\" pokračoval Jake a obrátil se na manželku s pohledem, který naznačoval, aby ho nechala domluvit. Musel jsem s ním jen souhlasit. Přece jen jsem se chtěl dozvědět, kam to všechno míří. A to jsme se ještě museli vrátit zpátky k Trinině rodině. \"Kde jsem to skončil?\" zeptal se Jake. \"Povídal jsi mu o té bláznivé Melbě.\" \"Jo. Takže teda, všichni jsme seděli pohromadě. A moje sestra se nás ptá, jestli chceme vidět fotku toho kluka. Všichni řekli, že jo. Věděli jsme, že moje sestra je nesmírně nadšená, že se její dcera má vdávat. A tak vytáhla z peněženky fotku, jako kdyby tam tu zatracenou věc neustále nosila pro případ, že by se někdo chtěl na Melbina nového snoubence podívat.\" \"Tak už mu to řekni,\" vskočila mu Trina netrpělivě do řeči. Podívala se na mě a šklebila se od ucha k uchu, abych věděl, že tohle bude opravdu něco. \"Dobrá, dobrá. Zklidni se. Takže teda podívám se na tu fotku a -- musím říct -- nebyl to žádný nepohledný ohava. Samozřejmě žádný model nebo tak, ale docela pěkná tvář.\" \"Řekni mu i to ostatní,\" řekla Trina a noha jí poskakovala nahoru dolů. \"No panečku, na té fotce, ten kluk měl kalhoty stažené dolů ke kotníkům. A přímo vzhůru mu trčelo jako stěžeň obrovské tvrdé péro.\" \"Tvrdé péro?\" řekl jsem s obavou, že jsem se přeslechl. \"Jo, tenhleten obrovský kolík mu trčel přímo k nebi. A má bláznivá sestra byla nesmírně pyšná na to, že si její dcera bere tohohle kluka. Tu fotku s ním a s jeho ptákem nosí všude s sebou. Pravděpodobně ji vytahuje i v obchodě a ukazuje u pokladny, nebo každému, koho potká.\" \"No, není nad pyšnou tchyni,\" poznamenal jsem, protože mě nic jiného nenapadlo. Dávno ztracená teta \"Takže,\" řekl Jake své manželce, \"teď řekni panu doktorovi ty něco víc o své bláznivé rodině.\" Nelíbilo se mu, že je všechna pozornost upřená na něj, a chtěl, abych se zase věnoval Trině, protože to údajně byla ona, komu jsem pomáhal. Samozřejmě, označení pacienta si téměř vždy odnese manželka, ona bývá ten, kdo dvojici přivede do terapie. Přestože se však problémy obvykle týkají jak muže, tak ženy, naučil jsem se nešťourat do toho příliš brzy, jinak by manžel už víckrát nepřišel. \"Dobře, Trino,\" povzbudil jsem ji, \"říkala jste, že máte složité rodinné zázemí.\" \"Nezapomeň mu říct o bratrovi, o tetě a vůbec,\" postrkoval ji Jake. \"Mám bratra, který je jaksi homosexuál, sám to říká. A mám tetu, která je jaksi ostýchavá,\" řekla Trina. \"Vaše teta se necítí dobře v přítomnosti druhých?\" Trina se nervózně zasmála. Její noha se začala kývat nahoru a dolů tak prudce, až jsem se bál, že jí spadne bota. \"No, dalo by se to tak říct.\" Znovu nervózní smích. \"Je velmi uzavřená, ona a její rodina. Pravda je taková, že kolem sebe nemám žádné příbuzné.\" Když to říkala, vypadala smutně. \"Oni nechodí moc ven?\" vyzvídal jsem. Nebyl jsem si jistý, kam to směřuje, ale podle barometru její nohy tento příběh ještě předčí příhodu o Jakeově neteři a jejím snoubenci. \"Ne, hodně zůstávají doma. Jsou všichni jaksi zvláštní, dalo by se říct.\" Pak se Trina náhle zarazila, jako by nemohla pokračovat dál. Varovně se podívala na manžela a on ji tentokrát nechal na pokoji. Od toho okamžiku pokračovala terapie docela dobře. Pomáhal jsem jim, aby se naučili jeden druhému naslouchat a aby si neskákali do řeči, takže se zlepšila jejich komunikace. Všiml jsem si, jak se jejich nervózní gesta postupně zmírňovala. Avšak nejnepříjemnější pro Trinu bylo to, že příliš nehubne. Také jsme se shodli, že je dost osamělá. Měla málo přátel a velmi slabý kontakt se zbytkem rodiny. Dostali jsme se do bodu, kdy Trině připadalo, že další pokrok není možný, pokud nedokáže s rodinou více komunikovat a mnohem lépe členům rodiny porozumět. Nejprve se Trina pokusila promluvit si se svým homosexuálním bratrem. S nikým se nestýkal, protože necítil, že by ho někdo chápal. Přestože ji rád viděl, o zbytku rodiny jí toho nedokázal moc říci. Pak zavolala sestře, ta jí toho sice řekla hodně, ale ne mnoho užitečného nebo nového. Takže nakonec se rozhodla, že zkusí jediného dalšího příbuzného, který byl ještě naživu, svou tetu, o které mi řekla, že je velmi ostýchavá. Trina tetu už roky neviděla, ani o ní neslyšela, takže opakovaně telefonovala k ní domů, ale nikdy to nikdo nezvedl. Párkrát, když telefon někdo zvedl -- některé z dětí -- řekli jí, že teta má práci a nemůže přijít k telefonu. Zdálo se, že teta zmizela. Nikdy se s manželem ani s dětmi neúčastnila žádných rodinných setkání. Bylo to nanejvýš podivné. Nakonec se Trina rozhodla, že je bez ohlášení navštíví. Zavolala bratrovi, aby jel s ní, a oba se vydali k tetině domu zkontrolovat, jak se věci mají. Zaklepali na dveře, ale strýc jim odsekl, že teta nemůže ke dveřím. I nadále telefonovali a zastavovali se, ale pokaždé je strýc odehnal a řekl, že teta právě není k dispozici. Záhada Podrážděná a vystrašená Trina nepolevovala v úsilí navázat se svou dávno ztracenou tetou kontakt. \"Tak jsme se tam stále vraceli,\" řekla mi Trina, když jsme měli sezení sami dva. Když na sezeních Jake nebyl, obvykle byla méně nervózní a více otevřená. Ale podle aktivity její nohy byla rozrušenější, než jakou jsem ji kdy viděl. \"Nakonec jsme zavolali policii, aby to prošetřili.\" \"Takže jste měla velké obavy.\" \"Vy byste neměl? Vždyť jsem ji neviděla celé roky. A čím déle jsem o tom přemýšlela, tím více jsem si uvědomovala, že jsem s ní hrozně dlouho ani nemluvila po telefonu. Kdysi jsme k sobě měly velmi blízko, ale pak, zčistajasna, prostě se mnou přerušila všechny kontakty, s každým.\" \"Říkala jste, že jste zavolali policii.\" \"Jo, šli tam, aby zjistili, co se děje. Klepali na dveře, ale strýc je nepustil do domu. Vyhrožovali mu, že si opatří povolení k domovní prohlídce, ale on jim řekl, jen ať to udělají. Můj strýc a jeho děti, všichni stáli ve dveřích, a nikoho nepustili do domu. Když se policie zeptala na tetu, řekli, že je ve vaně, a to bylo všechno. Pak zabouchli dveře. Policie nemohla dělat nic jiného než odejít.\" \"Takže,\" řekl jsem, \"znamená to snad, že už to tak necháte být?\" \"Ani za nic! Nenechám. V tom domě se děje něco divného a já chci opravdu zjistit co.\" Tím naše sezení skončilo. Mumie Na příští sezení přišla Trina opět sama. Vypadala ještě o něco nervózněji než obvykle. Měl jsem hravou náladu, tak jsem se jí zeptal: \"Další kámen na silnici?\" \"Eh?\" \"Vypadáte, že vás dnes něco zvlášť podráždilo. Napadlo mě, jestli jste nenašla na silnici další kámen.\" \"Ne, žádné kamení.\" Vypadala velmi smutně. \"Tak co se tedy stalo?\" \"No, nebudete tomu věřit, ale našli mou tetu.\" \"To je výborné!\" \"Ne, myslím tím, že ji našla policie.\" \"Jak to myslíte? Copak se ztratila?\" \"Ne, je mrtvá.\" \"Mrtvá?\" \"Jo, policie si obstarala povolení k domovní prohlídce, šli dovnitř a našli ji. Byla mrtvá.\" Trině začaly stékat po tvářích slzy. Byla tak rozrušená, že i noha se jí přestala hýbat. Chvíli jsme seděli spolu, aby se mohla vyplakat, a pak jsem se jí zeptal, co se stalo. \"Byla mrtvá už dlouho,\" řekla Trina mezi vzlyky. \"Tím myslíte, už několik dní?\" Noha začala opět poskakovat. \"Ne, myslím tím už dlouho.\" \"Co to je dlouho?\" \"No, vlastně sedm let.\" \"Počkejte. To mi vysvětlete. To, že jste svou tetu tak dlouho neviděla, bylo proto, že byla celé ty roky mrtvá?\" Trina jen přikývla. \"Hm, to ji pohřbili v domě nebo tak něco? Nebo co se s ní stalo? Mrtvé tělo by hrozně zapáchalo. Copak sousedi nic netušili?\" Měl jsem na jazyku tucet dalších otázek, ale pak jsem si uvědomil, že se víc zajímám o svou vlastní zvědavost než o její blaho. \"No, nejspíš se stalo to, že můj strýc a nějaký podivný zubař ji nabalzamovali jako mumii.\" Nevěděl jsem, jestli mám dál sledovat tu část se zubařem, nebo s mumií. \"Povídejte dál.\" \"Opravdu, byla to mumie, jakou člověk vídá v televizi, vycpaná a zabalená do nějakých šatů. Je to jako z nějakého starého hororového filmu, žlutá vrásčitá kůže po celém těle. Dokonce měla na hlavě vlasy.\" Zřejmě se to seběhlo tak, že teta měla řadu zdravotních potíží, které se tradiční léčbou nelepšily, takže šla na radu k jakémusi bezvýznamnému léčiteli, který byl náhodou vystudovaný zubař. Ten tetu léčil řadou střevních klystýrů, pomocí citronové šťávy a dalších látek, které zřejmě měly při dlouhodobém užívání toxické účinky. Teta na tuto léčbu nakonec zemřela. Stižen žalem se manžel rozhodl, že svou ženu nechá nabalzamovat a předělat na mumii. Tak on ani děti neztratí její přítomnost a snad se jim uleví v jejich žalu. A tak si tetu po všechny ty roky uchovávali v domě. Během oběda ji často posazovali do čela stolu. Tak mohla teta dohlížet na rodinná setkání, přesně jako to dělala, když ještě žila. Večer pak manžel přenesl svou mumifikovanou ženu do postele, aby mohli spát vedle sebe. Ráno celá rodina pomáhala při oblékání. Učesali jí vlasy -- opatrně, protože se začaly v chomáčcích vytrhávat. Pak ji posadili do její oblíbené lenošky před televizi, aby se přes den, kdy byli všichni ve škole a v práci, mohla dívat na seriály a na sport. \"Takže, co se stalo?\" zeptal jsem se Triny. \"Jak to myslíte?\" \"Však víte,\" pobídl jsem ji, \"s rodinou vaší tety.\" O své rodině měla v zásobě tolik podivných příběhů, že je někdy zapomněla dokončit. \"Ach tak. No, tetu pohřbili a děti vzali do ochranné péče. Ale myslím, že za pár měsíců se děti vrátily a žijí se svým otcem a s tím zubařem.\" \"Myslíte s tím člověkem, co tetu zabil?\" \"Přesně s tím.\" Ponaučení z podivných případů Přestože moje klientka vyprávěla podivné věci, byla to ve skutečnosti velmi milá žena. Měl jsem ji velmi rád a na sezení s ní jsem se těšil. Navzdory výstřednostem vlastním i rodinným byla poměrně velmi úspěšná -- s manželem kupovali domy, opravovali je a pak se ziskem prodávali. To samé dělali s loděmi, pak i s auty. Vždycky něco kupovala a prodávala, což jejímu životu nedodávalo příliš stability. Během doby, co jsem s ní pracoval, bydlela asi v devíti nebo deseti různých domech. I poté co Trina a její manžel z terapie odešli, jsem na ně stále myslel. Také jsem přemítal, co se asi stalo v té rodině s mumií. Ale to už je ta stinná stránka terapie -- lidé někdy odcházejí dříve, než bychom je chtěli pustit. Když se setkám s opravdu podivným případem, jako je tento, vždy přemýšlím, jaký je účel takového chování. Jak to člověku pomáhá? Mumie byla na pochopení těžká. Zdá se, že rodina prostě nedokázala jen tak nechat matku odejít. Dokud byla matka s nimi, držela je pohromadě. Další podivnou věcí na tomto případu bylo, že když podrobili členy rodiny psychologickým testům, ukázalo se, že jsou všichni docela normální. Ukázka z knihy MUMIE U JÍDELNÍHO STOLU nakladatelství Portál Odkaz na knihu a redakci

Další články z rubriky

Komentáře (3)

Datum Autor Nadpis
14. 06. 2012 xxkouckaxx + (reakcí: 0)
09. 04. 2012 xxkouckaxx + (reakcí: 0)
22. 08. 2011 xxkouckaxx + (reakcí: 0)

Testy kosmetiky

Goldwell Lak na vlasy pro objem Stylesign Volume

Goldwell Lak na vlasy pro objem Stylesign Volume

Maximální fixace a dlouhotrvající objem!

Testy kosmetiky: Vlasová | vydáno 09. 12. 2016

Naše tipy

Dnešní horoskop

Býk

10. 12. 2016 Horoskop Býk

Po celý den se budeš cítit bez energie, bez života, bez elánu. Nepřemáhej se a odpočívej, pokud můžeš. Pusť si nějaký... Celý horoskop

Karta dne

Poustevníik
Ve tvém současném stavu bude zapotřebí zvážit všechny možnosti, neukvapuj se v žádném rozhodnutí a dovol si na chvíli poodstoupit stranou, abys mohla případné nedostat...

Astroporadna - odpovídá Sára

astroporadna
  • Duchovno
  • Výklad tarotů
  • Magické obrázky
  • Andělské karty
  • Výklad pomocí kamenů
  • Partnerské vztahy
  • Aktivace čaker
Nech si poradit

Redakční blog

Redakční blog

Výklady karet, láska i Vánoce aneb Nový t...

Taky už tě tak stresuje, jak nezadržitelně se Vánoce blíží? Začínáš panikařit, protože ještě nemáš nakoupené všechny ...

Celý článek

Stojí za hřích

Bydlete lépe s Living.cz

TOPlist