JAK URGENTNÍ HYPNÓZA OBJASNILA ZLOČIN V RESTAURACI

„Problém je v tom, že jsem byl celou dobu u pokladny. Já jsem na směně za peníze zodpovědný, takže to nejde, aby peníze chyběly. Ale já si prostě nemohu vzpomenout, co se stalo, nebo kdo je mohl vzít. Napadlo mě, že byste mě možná mohla zhypnotizovat — víte, provést mě zpátky krok za krokem celou směnou od začátku do konce. Možná bych si tak na něco vzpomenul, našel nějaký klíč, nějakou událost, která by mi pomohla přijít na to, kdo to udělal. Prostě mi opravdu vadí, že by si někdo mohl myslel, že kradu. Nikdy bych to neudělal.“

MUMIE U JÍDELNÍHO STOLU
Jeffrey Kottler, Jon Carlson

Pozoruhodné případy z praxe dvaatřiceti předních současných psychoterapeutů.

Jak urgentní hypnóza objasnila zločin v restauraci

Pat Love

Pokud je někdo, komu sedí jeho jméno, pak je to Pat Love. [„Love“ znamená anglicky láska — pozn. překl.] Sama se nazývá poradcem pro mezilidské vztahy, protože už dávno ztratila trpělivost pro dlouhodobou terapii. Je autorkou a spoluautorkou několika populárních knih. Například The Truth About Love (Pravda o lásce) je kniha, která rozebírá fakta a fikce o šťastném, stabilním vztahu. Hot Monogamy (Horká monogamie) popisuje program na udržování vášně v dlouhodobém vztahu. Emotional Incest Syndrom: What to Do When a Parent’s Love Rules Your Life (Syndrom emočního incestu: co dělat, když váš život ovládá rodičovská láska) je kniha, která lidem pomáhá zmírnit citové zmatky. A How to Ruin a Perfectly Good Relationship (Jak zničit naprosto dobrý vztah) je kniha, jejíž název říká vše. Love je známá svým charizmatickým vystupováním v médiích a přednáškovými turné, stejně jako svými knihami. Je neposlušná, provokativní a inspirující.

„To je doktorka Love?“

„Ano.“

„Doktorka Pat Love?“

„Ano. Co pro vás mohu udělat?“

„Volám z univerzitní psychologické poradny. Máme tady případ urgentní hypnózy, a tak mě napadlo, jestli byste nám mohla pomoci.“

„Urgentní hypnózy?“ zeptala se Love. Její fantazie se rozběhla na plné obrátky. Uvedli někoho do transu a nedokázali ho přivést zpátky? Možná nějaké vysoce sugestibilní osobě řekli, že je na chladném místě, a on je teď zmrzlý jako kus ledu. Čekali snad od Love, že ho nějak rozpustí?

„Ano, máme případ, který vyžaduje okamžitý zákrok. Děláte takové věci, že ano?“ zeptal se vyděšený hlas. „Řekli mi, že děláte hypnózu.“

Pat byla zaměstnaná na katedře poradenství, kde nabízeli několik magisterských kurzů v oboru klinická hypnóza. Nedávno absolvovala pokročilý výcvik v hypnóze pro účely své praxe, stejně jako pro výuku studentů.

„No, tak teda jo!“ řekla Love s neskrývaným nadšením. Byla rozrušená, že má příležitost použít své dovednosti, ale ještě více byla zvědavá, co to je za případ. „Na kdy by si ten člověk rád domluvil schůzku?“

„Napadlo nás, jestli bychom ho nemohli poslat teď hned.“

„Teď?“ odpověděla Love. „No, jestli je to urgentní, jistě, pošlete ho hned.“

„Už je na cestě.“

Love se nemohla dočkat, kdo vstoupí do místnosti. Případ urgentní hypnózy. Co to k čertu může znamenat? Co může být tak naléhavé, že někdo potřebuje uvést do okamžitého transu?

Nemusela čekat dlouho. O pět minut později zaklepal na dveře její pracovny mladý muž v doprovodu dvou žen.

Ten mladík byl pomenší drobné postavy a byl oblečen do jakési uniformy — maskáčové kalhoty a světlehnědá košile s krátkým rukávem. Byl velmi roztěkaný a nervózní, skoro jako by měl vybuchnout. Ty dvě ženy byly naproti tomu úplně klidné, pohybovaly se téměř malátně. Jedna měla plnou postavu a na sobě kostkovanou halenku, dlouhou sukni a tenisky. Až na věk vypadala jako někdo, kdo navštěvuje církevní školu. Druhá žena vypadala obyčejně a byla docela vysoká, tyčila se nad oním mužem jako sloup. Ani jedna nepromluvila a nechaly na svém společníkovi, aby mluvil za ně za všechny.

„Divíte se, proč jsem tady,“ začal.

„Ve skutečnosti,“ řekla Love mírně, „se divím, proč jste vy všichni tady.“

„To uvidíte,“ řekl nervózně. „Jmenuji se Carl a pracuji v místní restauraci. Je to dobrá práce. Líbí se mi. Nebo spíše bych měl říci, líbila se mi.“

„Och,“ řekla Love, „vy už tam nepracujete?“

Smutně zavrtěl hlavou. Ty dvě ženy se na něj dívaly s opravdovou účastí. Love přemítala, jaký je asi mezi nimi vztah. Byly to jeho milenky, sestry, nebo snad ochranka? Zdálo se, že ho chrání. Pokaždé, když promluvil, souhlasně pokývaly hlavou.

„Víte, pracoval jsem na své normální směně, a ztratily se nějaké peníze.“

„Chyběly nějaké peníze?“ opakovala Love.

„Jo. Ale víte, já jsem je nevzal.“

„Dobře, tak jak vám mohu pomoci?“ Love se znovu podivovala, co to má společného s hypnózou. A proč tu byly ty ženy?

„Vedení podniku má zásadu,“ řekl a jasně dal najevo, jak hloupá ta zásada podle jeho mínění je, „že když chybí nějaké peníze, propustí všechen personál z té směny.“

„Všechny?“

„Ano. Všechny. Nezáleží na tom, kdo to udělal. Když chybí peníze, nesou za to odpovědnost všichni. Ani se nesnaží to vyšetřit.“

„Takže vás propustili?“

„Jo. A já vím, že jsem ty peníze nevzal.“ Carl vypadal, že se rozpláče. Silná žena natáhla paži a pohladila hřbet jeho ruky, ale zdálo se, že si toho ani nevšiml.

„Vy jste ty peníze nevzal, ale oni vás stejně vyhodili.“

„Věřila byste tomu? Ani mi nedali šanci. Jen řekli, abychom všichni odešli.“ Když to řekl, obrátil se pohledem na své společnice, které se soucitně zamračily.

„Když volali z psychologické poradny,“ řekla Love ve snaze dostat se k jádru věci, „zmínili se o urgentní hypnóze. Co to má znamenat?“

„No,“ řekl Carl a vypadal naprosto nešťastně, „asi je příliš pozdě na to, abych dostal zpátky svou práci a to všechno, ale my tři jsme dostali nápad.“

„Pokračujte.“

„I když se tam nevrátím, přesto chci očistit své jméno. Nikdy bych takhle peníze neukradl.“

Přestože Love toho mladíka sotva znala, věřila mu. Jeho muka byla tak skutečná, že nepřipadalo v úvahu, že by to mohl předstírat. A nezdálo se, že by měl nějaké pocity viny nebo výčitky svědomí. Bylo na něm něco, co vypadalo tak nevinně a zranitelně. Nebylo divu, že ho ty ženy doprovázely jako jeho opatrovnice.

„Chtěl jste mi říci, jak bych vám podle vašeho mínění mohla pomoci,“ připomněla mu Love.

„Jak jsem vám řekl, ty peníze jsem nevzal. A jestli jsem to nebyl já, pak to musel být někdo jiný, s kým pracuji, protože zaměstnanci jsou jediní, kdo se mohou dostat do pokladny.“

„To zní rozumně,“ souhlasila Love.

„Ty peníze tam byly. A pak byly pryč.“

„Správně.“

„Problém je v tom, že jsem byl celou dobu u pokladny. Já jsem na směně za peníze zodpovědný, takže to nejde, aby peníze chyběly. Ale já si prostě nemohu vzpomenout, co se stalo, nebo kdo je mohl vzít.“

„Dobrá,“ řekla Love. „Co si myslíte, že bych pro vás mohla udělat?“ Ponechala nevyslovenou otázku, co by mohla udělat pro ně pro všechny. Myslela si, že jestli si počká dostatečně dlouho, někdo jí to řekne.

„Napadlo mě, že byste mě možná mohla zhypnotizovat — víte, provést mě zpátky krok za krokem celou směnou od začátku do konce. Možná bych si tak na něco vzpomenul, našel nějaký klíč, nějakou událost, která by mi pomohla přijít na to, kdo to udělal. Prostě mi opravdu vadí, že by si někdo mohl myslel, že kradu. Nikdy bych to neudělal.“

Ty dvě ženy vážně přikývly na souhlas. Měly být jeho alibi, nebo snad se měly zaručit za jeho mravní bezúhonnost?

Přesto jakýmsi zvláštním způsobem dávala jeho žádost Love dobrý smysl. Možná by ho mohla uvést do transu, což by mu třeba pomohlo vzpomenout si na nějakou drobnost nebo stopu, která tu záhadu vyřeší. Nedávno použila hypnózu, aby někomu pomohla si vzpomenout, kam dal cenný rodinný prsten. Proč by nemohla tomuto chlapci pomoci zjistit, kdo ty peníze mohl vzít?

„Možná bych vám s tím mohla pomoci,“ navrhla Love.

Love brala řemeslo klinické hypnózy zcela vážně a odmítala ji předvádět jako nějakou podívanou. Bez jasného zdůvodnění nebylo proč, aby ty dvě pouze přihlížely. Navíc přítomnost druhých lidí mohla ohrozit schopnost klienta soustředit se a uvolnit. Než mohla pokračovat dál, musela se vyřešit otázka jeho společnic.

„A jak mohu pomoci vám dvěma?“ zeptala se Love a kývla na ty dvě ženy.

„Och, ony jsou tady, aby pomohly mně,“ vložil se Carl. „Věci se mají tak,“ vysvětlil, „pokaždé, když se dostanu do transu, opouštím zemi.“

„Opouštíte zemi?“ Znovu byla tak ohromená, že se zmohla jen na zopakování toho, co slyšela.

„Hm. Opouštím zemi a odcházím do astrální projekce. Víte, o co jde?“

Pat němě přikývla. Hlavou jí bleskla vzpomínka na nějaký seminář, který nedávno pořádala kdesi v hloubi východního Texasu, kde lidé silně lpí na tradiční náboženské víře. Pracovala s řízenou představivostí, když se dva lidé z publika zvedli a odešli se slovy: „Jako další bude kouřit marihuanu a udělá spiritistickou seanci.“ Pat si dovedla představit, jak by místní lidé reagovali, kdyby se proslechlo, že se účastní astrální projekce. Místní lidé se nedívali právě shovívavě na cizince, kteří jim sem přinášeli jiné způsoby. Co víc, jednu z jejích doktorandek nedávno v noci probudilo bouchání na dveře. Rozzlobený člověk u dveří nebyl nikdo jiný než šerif ze sousedního okresu, který ji varoval: „Jestli nechcete mít problémy, tak už přestaňte radit mojí ženě!“ S ohledem na to, co věděla o místních zvyklostech, se Pat rozhodla přibrzdit a pokračovat s větší opatrností.

„Takže když se dostanete do transu, opustíte zemi a dostanete se do astrální projekce. Je to tak?“ zeptala se Love Carla.

„Ano,“ přitakal. „A Mary a Martha jsou tady jako mé průvodkyně.“ Natáhl ruce a každou rukou objal jednu.

„Jsou to vaše průvodkyně?“ zeptala se Love, ještě více zvědavá.

„Přesně tak,“ řekl a těšilo ho, že mu Love rozumí. „Jsou tady, aby mě přivedly zpátky na zem.“

Love se podívala na ženy a všimla si, že obě kývají na znamení souhlasu. Měly široce otevřené oči a zdálo se, že by rády pomohly. Jako by říkaly: „Jo. Přesně to děláme. Naším úkolem je přivést ho zpátky na zem.“

Dobrá, s tím se mohu srovnat, myslela si Love. Jednou ze zásad dobré klinické hypnózy je utilizace — to jest použít cokoli, co klient nabízí. V tomto případě klient nabízel velmi vyhraněný pohled na to, co by mu pomohlo a co potřeboval, aby se na své cestě cítil bezpečný. Pokud si myslí, že potřebuje dvě průvodkyně, které ho přivedou zpátky na zem, proč by se měla přít?

„Dobrá,“ řekla Love. „Dejme se do toho.“

Požádala všechny tři, aby se uklidnili a zavřeli oči, přestože se zaměřovala a hovořila především na Carla. Rozhodla se použít všeobecnou indukci, která by mohla zabrat u všech, protože si nebyla úplně jistá, jak se to celé bude vyvíjet.

Jakmile se zdálo, že je Carl v hlubokém transu, Love ho požádala, aby se vrátil v čase zpět na začátek směny. Vedla ho minutou po minutě celým odpolednem — kde byl, co viděl, co dělal, kdo byl kolem, jaké objednávky vyřizoval. Udivilo ji, jak podrobně vše popisoval. Dokázal si vzpomenout na vše, na každou maličkost, která se stala. Dokázal zrekonstruovat, kde se kdo nacházel.

„Dobrá,“ uklidňovala ho a pobízela, aby pokračoval ve vzpomínání. „Obsluhujete zákazníka.“

„Hm. Číslo pět. Kečup a zeleninu navíc. Bez salátu. Velkou porci hranolků. Kolu bez ledu.“

„Velmi dobře. Co ještě?“

„Je tu Elvis.“

„Řekněte mi něco o Elvisovi,“ řekla Love neutrálně. Zase někdo spatřil Elvise? V tomto okamžiku by ji nic nepřekvapilo. Snažila se neztrácet klid, neboť situace se doposud vyvíjela dobře.

„Ne opravdický Elvis. Vypadá jako Elvis. Černé vlasy. Ulízané dozadu. Kotlety. Upnuté modré džíny. Obsluhuje ho Marvin, protože já jsem musel ohřát další housky.“

„Kdo je Marvin?“ zeptala se Love. „Pracuje s vámi?“

„Jo, jeden z kluků na směně. Obsluhoval Elvise. Pamatuji se, že jsme si z toho pak dělali legraci.“

Pokračovali krok za krokem celým odpolednem a on postupoval směnou a vzpomínal na každého zákazníka, na každou objednávku, kterou vyřizoval. A po celou tu dobu obě ženy mlčky seděly, pokyvovaly hlavami, jako kdyby tam byly s ním.

„Vraťme se na chvíli k Elvisovi,“ navrhla Love, neboť to byla událost, která se zdála zvlášť bohatě propracovaná. „Řekněte mi znovu, co se děje.“

„Vynášení odpadků.“

„Kdo vynáší odpadky?“

„Já vynáším odpadky.“

„Řekněte mi přesně, jak to probíhá.“

Carl pokračoval: „Jdu ven se třemi, ne, se čtyřmi pytli … Jsou dost těžké. Jeden je prasklý a nějaké pití, kola — ne, Dr. Pepper — vytéká ven a …“ Přimhouřil oči, jako by se chtěl podívat lépe.

„Dobrá, to je v pořádku. Naprosto v pořádku. Jen pomalu. Jdete ven se čtyřmi pytli a Dr. Pepper vytéká ven. Popište mi, co děláte venku.“

„Dávám ty pytle do kontejneru. Ten Dr. Pepper nadělal velký nepořádek. Musím to uklidit …“

„No výborně. Vedete si skvěle. Teď, od kontejneru, chci, abyste se podíval zpátky do restaurace a řekl mi, co vidíte.“

„Suzette je u okénka a obsluhuje lidi v autech. Má problém se sluchátky.“

„Dobře, co ještě vidíte?“

„Jenom Marvina.“

„Dobře. Co Marvin dělá?“

„Stojí u pokladny. Jen tam stojí.“

Najednou se Carlův výraz změnil. Začal se tvářit vyděšeně.

„Co se děje teď?“ zeptala se jej Love. Udivilo ji, že nebyl rozřešením záhady více překvapený. Bylo zřejmé, že tím darebákem byl Marvin, jediný člověk, který měl přístup k pokladně, zatímco Carl byl pryč. Ale místo aby se zklidnil, Carl vypadal velmi vystrašeně.

„Odlétám pryč,“ řekl tichým hlasem, který zněl, jako by skutečně mizel. „Opouštím tuto zemi. Teď jsem v prostoru. Jsem sjednocen s vesmírem.“

Obavy Love chvíli narůstaly, dokud si nevzpomněla na varování, že se to stane. Kvůli tomu si s sebou přece přivedl své průvodkyně, výlučně pro tento účel.

„Je teď dobrá doba na to, aby k vám přišly vaše průvodkyně?“ zeptala se jeho i sama sebe. Přikývl a uvolněně se usmál. Reagovala na to slovy: „Uklidněte se, jste v bezpečí a v pohodě, víte, že vaše průvodkyně vám jsou nablízku.“

Pak se obrátila na ty dvě ženy. „Žádám vás obě jakožto Carlovy mezihvězdné průvodkyně, abyste vztáhly ruku a položily ji na jeho rameno … Jemně, ale pevně. Velmi dobře … Teď chci, abyste ho vedly zpět na zem. Jen kývněte hlavou, až budete všichni tři na zemi a zpátky v této místnosti u doktorky Love.“

Uplynulo asi tři čtvrtě minuty a pak jeden po druhém, Carl i obě ženy, kývli hlavou, jako by si to předem nacvičili.

Deset vteřin. Patnáct. Dvacet. Pak lehké přikývnutí.

Love se zhluboka nadechla. Tato vesmírná pouť byla vyčerpávající.

Všichni tři byli přivedeni z transu zpátky. Posthypnotická sugesce byla taková, že si klient bude pamatovat všechno, o čem hovořili, zvláště označení Marvina za pravděpodobného zloděje. Všichni odešli nesmírně spokojení s výsledkem a Love se později z doslechu dozvěděla, že vedení restaurace skutečně s Carlovou pomocí pachatele odhalilo. Nikdy se však nedozvěděla, jestli se mladý muž z kosmu ještě někdy vrátil ke své práci.

Love se na tomto případu mnohé naučila — v neposlední řadě to, jak je důležité důvěřovat vnitřní moudrosti klientů. Jedno z jejích klíčových terapeutických pravidel zní: Jakmile si myslíme, že víme, co je pro lidi nejlepší, dostaneme se do problémů, nebo alespoň neodvedeme nejlepší práci.

„Na terapii mám ráda to,“ říká Love, „že jsem stejně tak žákem jako učitelem. Vím, že někdo by mohl tvrdit, že ten chlapec měl bludy, ale ke mně přišel s jednoduchým úkolem, který jsem dokázala splnit. Když mě někdo přijde požádat o pomoc, dávám dobrý pozor, o co požádá ve své první větě.

Když tento chlapec přišel, nic jsem nepřidávala ani neubírala z toho, o co žádal. Ctila jsem jeho realitu. Respektovala jsem, že ví, co chce a co potřebuje, a dávala jsem pozor na to, jak chce, abych pracovala.“

Ukázka z knihy MUMIE U JÍDELNÍHO STOLU nakladatelství Portál Odkaz na knihu a redakci

13.4.2004 12:00| autor: Veronika Vašková

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@femina.cz

TOPlist