Všechny za jednu, jedna za všechny

Jedním z takových témat jsou rovné příležitosti. Ať si kdo chce, co chce říká, ženy a muži jsou stále posuzovány jiným okem. A nezáleží na tom, o jakou profesi jde. Samozřejmě, jsou i výjimky, ale naprosto ekonomicky soběstačná žena je  – podle mého – zatím ještě spíše výjimkou.

Zarážející proto je, že Česká republika je jedinou členskou zemí EU, která doposud nepřijala Antidiskriminační zákon, jenž je důležitou normou pro zajištění a dodržování základních lidských práv. Nejde jen o to, že nás tato skutečnost v jistém světle diskredituje, ale je také možné, že nás bude stát nemalé peníze.

Přitom každá členská země EU má zajišťovat svým občanům ochranu před diskriminací tím, že ji zakáže ve svých právních předpisech, definuje ji (tedy vymezí, co je přímá a nepřímá diskriminace, obtěžování, sexuální obtěžování aj.) či stanoví nástroje ochrany. Platný  právní stav České republiky však požadavky na zajištění rovného zacházení a ochrany před diskriminací obsažené především v sekundárním právu ES nesplňuje.

Možná se vám může zdát, že rovných příležitostí pro obě pohlaví, o nichž píši na začátku, se tato problematika netýká. Jsem ale přesvědčena o tom, že ano. Nechci, aby se z žen staly zarputilé bojovnice, které na své protějšky budou pohlížet skrz prsty. Přála bych si jen, aby všichni – tedy ženy i muži – měli stejné šance a mohli těžit stejné požitky ze svých činností.