Všechny cesty vedou do Říma
Milé dámy, holky a slečny, tento týden jsem měla pocit, že vám nemám o čem psát, že nestačím tak rychle žít, abych měla aspoň jeden zážitek týdně. Myslela jsem si, že se ani nezmůžu na vlastní názor, natož na nějaký rádoby vtipný článeček. Což je samozřejmě blbost!
Už jsem vám psala o tom, že jedu na pár měsíců do Itálie Do Říma
Když jsem se dozvěděla, že mi tato cesta vyšla, byla hluboká zima a do léta daleko. Takže pohoda a velké těšení se.
A abych nezapomněla, tak podmínkou bylo naučit se italsky. Žádný problém (myslela jsem si v zimě).
Máme konec jara a já už plynule řeknu kde je nádraží! Dokonce hlavní nádraží. Umím i počítat do desíti a vím, jak se řekne malý chumáček (potažmo velký chumáček). A pak jsem se francouzsky naučila větu, že jsem dáreček.
Naštěstí mám velmi pohledného učitele italštiny, který mi naznačil, že bude pro mě výhodnější se učit slováčka než na něj zírat.
Ale teď vážně. Mám před sebou cestu, o které vím, že mi obrátí život naruby. Víte je zvláštní, že když teď doma uklízím, tak místo abych věci vracela na své mstí , tak je dávám do krabic.
A také jsem si přestala kupovat květiny v květináči s tím, že už to nemá cenu. No a včera mi při uklízení došlo, že se s tím bytem loučím. Napořád. Podobně to mám také s lidmi, prací, s Prahou…
Je to smutné, ale tato situace má i světlou stránku a to tu, že jsem přestala hledat pana Dokonalého. To je vám úleva!!! Poprvé v životě zažívám pocit, že se nechci vázat a díky tomu se cítím mnohem silnější. I když občas nevím co s tím…
Jsem najednou náladová – hned se těším, že jedu pryč a hned zase že se mi nikam nechce. Jednoduše mám strach, protože opravdu nevím do čeho jdu. Jedno je však jisté a to, že mě osud seslal příležitost dospět. A myslím, že už bylo na čase.
Omlouvám se, že je dnešní článeček zaměřený na mou osobu, a to bez vtipu nebo nějakého poučení, ale doufám milé dámy, holky a slečny, že až si ho budete číst tak si třeba uvědomíte, jak je hezké mít své zázemí a klid. Anebo se vám zasteskne po cestách a zatoužíte někam vyrazit…
Vaše Veronika
PS: Dopisuji si s jedním chlapcem z Benátek a musím přiznat, že dopisy mají obrovské okuzlo. A pozor! Nemyslete si, že si dopisuji se svým budoucím manželem. Stávají se z nás kamarádi a možná z nás časem budou i přátelé. Kdo ví
PPS: Ačkoliv když o tom tak uvažuji, tak můj pejsek Frída, což je labrador milující vodu, by uvítal takového páníčka z vodního města…
