Soukromé pasti: Tvé dítě mě nenávidí, lásko!

Rodiče si člověk nevybírá, ale stejně je tomu i naopak. Možná pobouřím genetické pracovníky, avšak dovolím si celkem nekompromisně nesouhlasit s názorem, že děti jsou obrazem svých rodičů. Jedno staré dobré rčení praví: „Geny klackem neumlátíš!“ a pravdu dí. V našich dětech totiž nekolují jen naše geny, to by potom přece musely být úžasné, hodné, milé, pořádné, společenské a chytré :-). K naší smůle jim v krvi koluje směska nejrůznějších genetických informací a předpokladů z nejširšího příbuzenstva až do patnáctého kolena. Takže pokud se zrovna vaše děti příliš nevyvedly, máte prima důvod proč to rozhodně, ale ROZODNĚ nemůže být vaší výchovou…

Nebo že by ano? Patříte-li do skupiny těch šťastnějších a na výchovu svých potomků nejste sama, ale můžete se o ni podělit i s partnerem, pak máte o polovinu starostí míň (někdy:-)). V opačném případě musíte leckdy hodně zatnout zuby a počítat minimálně do sta, abyste vašemu dorůstajícímu puberťákovi jednu nevrazili. A co teprve, když máte co do činění s potomkem vašeho partnera z předchozího vztahu. Ač si můžete říkat stále dokola, že je jeho máma neschopná a úplně pitomá, nic to nemění na faktu, že se s tím malým syčákem, který dělá všechno pro to, aby dal v lepším případě rodiče zpátky dohromady, v horším, aby udělal vám ze života peklo na zemi budete muset nějak popasovat. A stejný problém řešila i hlavní hrdinka dalšího dílu Soukromých pastí s příznačným názvem Malý terorista. Úspěšná manažerka Helena si mnula ruce a byla opravdu šťastná, když potkala Vítka. Vše vypadalo jako dokonalá idylka, než se jeho desetiletý syn Roman rozhodl, že se mu Helena vůbec nelíbí. A protože měl výborně nastudováno z televizních akčních filmů i počítačových her, rozhodl se s Helenou zatočit jednou pro vždy…

I má přítelkyně Lenka si prošla podobným vztahem. S Davidem se seznámila na školení a po dvou nevydařených vztazích, z nichž si vždy odnesla jednu dcerku, se do žádného příliš důvěrného vztahu nehrnula: „Neuměla jsem si představit další vážný vztah, byla jsem natolik zklamaná z těch předchozích, že jsem se ho bála. Proto, když mě David pozval na kafe, kývla jsem, ale byla jsem rozhodnutá to nikam dál za hranice přátelství nepustit. Jenže člověk míní a láska mění. Zbláznila jsem se do něj tak, že jsem po půl roce chození svolila k seznámení s dcerkami. David měl ve své péči osmiletého syna, což mi imponovalo ještě víc. Přeci jen, chlap s dítětem ve své péči není u nás ještě pořád tak moc běžným jevem.“ Krčí rameny Lenka.

„Naše první setkání jsme naplánovali na návštěvu zoologické zahrady. Mysleli jsme si, že tam setkání bude plynout tak nějak samo. A zatímco s mými dcerkami to tak skutečně bylo, Davidův Vojta už od samého začátku celé naše snažení bojkotoval. Říkala jsem si, je z toho nervózní, rozhozený, jsem pro něj cizí ženská a ještě dvě malé cácorky k tomu. Omlouvala jsem ho i později Davidovi, když se za jeho hrozné chování omlouval. Říkala jsem, značně naivně, že se to časem spraví. Nespravilo! Vojta se ke mně choval hůř jak ke služce, neustále na mě jen štěkal rozkazy a nadávkami nešetřil. Když jsem mu dala v afektu a po jedné takové opravdu peprné nadávce facku, bez milosti mi jí vrátil. A David? Vůbec nic neřekl! Nebo přesněji řečeno to, co řekl, byla výčitka směrem ke mně, že se nedokážu ovládat. Utíkala jsem od něj bez jediného ohlédnutí co nejdál. A i když se později mockrát snažil mě znovu zkontaktovat, vymazala jsem si jeho číslo z telefonu a změnila si emailovou adresu. Ztracenou lásku jsem sice oplakala, ale než takový vztah, to raději žádný! Nenechám se přeci terorizovat osmiletým nevychovaným spratkem, nemluvě o tom, jaký by mělo toto soužití asi vliv na mé dvě, řekla bych, slušně vychované dcery.“

Je pravdou, nebo alespoň psychologové to potvrzují, že muži mající děti ve své péči, bývají mnohem méně důslední ve výchově. Snaží se svým dětem vynahradit chybějící mámu a zapomínají na samotnou výchovu. Život s takovým duem pak musí být opravdu těžký. I když je jasné, že výjimka potvrzuje pravidlo a existují i správní chlapi zvládající výchovu levou zadní. Nebo alespoň doufám, že takoví existují. 🙂 Znáte někoho takového? A jak byste se zachovala v podobném případě vy? Šla byste do takového vztahu a snažila se přetáhnout dítě na svou stranu, nebo byste to vzdala?

Btw, na to jak Aňu Geislerovou nemusím, tady mě vyloženě bavila. Zvláště pak scénka, kdy před vykulenými policisty i Romanem Zachem tahá z kabelky knedlíky se špenátem. 🙂

24.8.2011 12:00| autor: Petra Martišková

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@femina.cz

TOPlist