Nic se neděje, je to dobrý

Já to udělala a popravdě řečeno jsem se vyděsila, když mi došlo, že teď už se budeme jen a jen odhalovat.

Samozřejmě Vás nechci obtěžovat 100krát obehraným tématem jako je hubnutí, ale musím se přiznat, že to mám lehce na mysli, a to protože mi v sobotu můj bývalý milenec (a teď už definitivně bývalý) řekl, že jsem ztloustla a zošklivěla!!!

Neřeším co mi řekl, jen nechápu proč mi to řekl. Ten chlapec mě moc dobře zná a tudíž věděl, že mi tímto ublíží. Najednou jsem se na něj dívala jinýma očima a nemohla jsem uvěřit tomu, že se mě tenhle člověk mohl kdy dotýkat. Buď jsem se změnila já nebo on.

No, to už je teď jedno, ale trošku mi zkazil mojí bilanci o tom, že ač mnohé mé vztahy nedopadly nejlépe, tak nikdy jsem nebyla s blbcem!

Ale obraťme list, protože jsem dnes chtěla psát úplně o něčem jiném. A to o tom, co dělat, když se cítíte asi tak na 100 let.

Mě se to stává, jak by řekl docent Chocholoušek, tak maximálně 1–2x do roka. Je to takový „príma“ stav, kdy si připadám ošklivá, že mě nikdo nemá ráda a ke všemu se mi lepí smůla na paty.

V tomto stavu mě zastihla jedna kamarádka a protože je to opravdová kamarádka, tak mi řekla, že to mám takový, jaký to chci mít. Protože kdybych ten zadek chtěla opravdu mít menší, tak jednoduše půjdu cvičit a nebudu se cpát tím, čím se cpu. A s tou smůlou je to o tom, že holt když se lituju a tvářím se jak bubák, tak zákonitě se mi vše dobré musí vyhnout.

Suma sumárum se nic hrozného neděje a jestli ano, tak to můžu vyřešit sama a v klidu. Když jsem si toto uvědomila, krapánek jsem se zastyděla. Bohužel mi to došlo až týden poté, kdy mi jedna nervózní pani skopla na nádraží mého psa Frídu pod vlak a moje Friduš je teď hrozně potlučená.

No vidíte, konečně se něco děje a já místo, abych se hroutila, tak lítám mezi veterinou a prací, síly mám na rozdávání a srším optimismem, že ta psí holčička se z toho dostane.

Asi jsem si tu facku od života zasloužila, jen bych příště poprosila pana Osuda, aby to štěstí v neštěstí demonstroval raději na mě a ne na mém psovi.

Milé dámy, holky a slečny, přeji vám síly na rozdávání a opravdové kamarádky.

Vaše Veronika

PS: Koncem dubna začínám chodit na takové „duševní cvičení“. Doporučila mi ho jedna hodná čarodějnice, tak to prubnu a dám vám vědět.

PPS: Jó a psala jedna slečna čtenářka, že se lituju a že to muži nemají rádi. Tak to pozor! Lituji se interně (internetně) a všechny své pány jsem dostala (a to docela hravě) na svůj vytříbený smysl pro humor – což by slečna čtenářka pochopila, kdyby mě znala a věděla jak vypadám.