Mám přenechat svého muže matce?

Bylo nám fajn, rozuměly jsme si, nebála jsem se říci jí cokoli. Zatímco mé kamarádky kolikrát chodily domů se strachem, co na to či ono řeknou rodiče, já jsem mohla přijít s jakýmkoliv průšvihem a mamka mě pochopila. Ne tak, abych si dělala, co chci, zkrátka mi rozuměla. Její důvěru jsem nikdy nezneužila a společně s ní jsem se radovala i plakala nad svými starostmi, úspěchy i láskami.

Pak se objevil David. Kluk, vlastně muž – mně bylo osmnáct, on byl o deset let starší. Zamilovala jsem se do něj tak, že v jeho blízkosti jsem přestávala dýchat. Po sedmi letech jsme náš vztah zpečetili svatbou. Konala se nedávno.

článek

Byla jsem moc šťastná, že si padl do oka i s mamkou. Skvěle si rozumějí, a když ji navštívíme, dokážou si celé hodiny povídat a povídat. Pracují ve stejném městě, takže občas dokonce společně jdou na oběd. Nikdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Těšilo mě, že si tak „sedli“. Jenže poslední dobou mám pocit, jako by chtěl David chodit k mamince každý den. Když jsem mu ukazovala fotky z dětství, většinou si mě ani nevšiml, zato studoval mamku. Chválil její účes i oblečení, já jako bych tam ani nebyla.

Každý den se ptá, jak se jí daří a volá jí, jestli nepotřebuje s něčím pomoct. Stále častěji myslím na to, že David by možná byl pro maminku ten chlap, kterého celé roky marně hledala. Dokonce je mezi nimi o dva roky menší věkový rozdíl než mezi mnou a Davidem.

článek

Jsem si jistá, že máma by mi manžela nikdy neodloudila. Stále častěji mě však napadá, že kdybych mezi nimi nebyla já, dávno by byli spolu. Přemýšlím o tom víc a víc. Hlavně když vidím mamku v Davidově společnosti celou rozkvetlou. Svého muže mám ráda, ale jako bych cítila, že to stejně nebude ono a vlastně bych chtěla, aby byla zase po letech šťastná.

Nejraději bych jim to všechno řekla, jenomže co když se mýlím? Co když tím někoho z nich zraním? Nevím si rady…

Foto zdroj: profimedia.cz