Co je intimnější než sex?

Tak co, už jste si dali pusu? ptaly se kamarádky, když jsem začala randit s Mirkem. Po pár týdnech se začaly vyptávat: Tak co, už jste se spolu vyspali? A teď. když už s přítelem přes půl roku bydlíme ve společném nájmu, otázky nabraly zcela jiný nádech: Tak co, už před sebou prdíte?

Je to pravda: bezstarostné vypouštění duchů před partnerem je záležitost mnohem intimnější než samotné milování. Když se vám poprvé stane, že nějaký uteče samovolně ven, než ho stačíte zarazit, cítíte se trapně ještě měsíc poté. Postupem času vás partner ujistí, že je to přece normální. Přirozené, lidské. I vaše učitelka si někdy pšoukne, stejně tak váš šéf. Jenomže je to nespolečenské, nechutné a kazí to dojem křehké princezny, která kaká fialky. A tuhle iluzi nechcete svému vyvolenému vzít.

Mirkovi je to jedno. Je to typ chlapa, co se uvelebí na toaletě s novinami v ruce a nenamáhá se někdy ani zavřít dveře. Pak si tam v tom smrádku půlhodinku pohoví a nelibý odér je cítit i na chodbě. U něho mi to nevadí. Ale já sama se na WC poctivě zavírám, snažím se být hotová co nejrychleji, aby se to při troše štěstí nerozeznalo od malé strany, a před odchodem škrtnu sirku (tip pro vás, holky, tohle na zápach opravdu zabírá mnohem lépe než ty chemické osvěžovače, které obvykle voní hůř jak lejno v lese – stačí nechat vyhořet jednu zápalku a je po zápachu).

Moje kamarádka Jitka je jiného ražení. Pravda, s manželem jsou spolu už několik let a nemají si co skrývat… Ale mně osobně to zní stejně trochu odpudivě. Jejich problém spočívá v tom, že nemají oddělený záchod od koupelny. To znamená, že když jeden z nich relaxuje ve vaně a na druhého to zrovna přijde, nezbývá mu, než tu potřebu vykonat před koupajícím se protějškem. „No a co?“ reagovala na můj údiv Jitka. „Když musím, tak musím. Přece se nevykadím v obýváku.“

Nejhorším případem je ale podle mě Gábina, tedy spíše její manžel. Trpí chorobným strachem z nemocí, ustavičně na internetu načítá informace o různých symptomech a bedlivě sleduje, zda se nějaký neobjeví na někom z jeho rodinných příslušníků. S tím se pojí také rozbor barvy a konzistence jejich stolice. U dětí to pochopím, zvlášť dokud jsou malé – chcete si být jisti, že je všechno v pořádku. Ale aby manžel nebo přítel rozebíral stolici moji? Vyloučeno.

Gábina tvrdí, že se můj přístup změní, až mě Mirek uvidí rodit jeho dítě. V tom okamžiku totiž uvidí všechno v těch nejnaturálnějších barvách a i mně potom bude jasné, že je proti tomu nějaký pšouk zanedbatelnou záležitostí. Možná má pravdu… Zatím se ale vynasnažím budit představu, že princezny nikdy neprdí…

16.11.2010 12:12| autor: Jana

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@femina.cz

TOPlist