Archa

Přemýšlela jsem o čem vám napsat. Jestli o něčem, co právě prožívám nebo o něčem jen tak. Zvolila jsem tu první možnost, a to proto, že se nacházím někde, kde se nelze nepozastavit a nepopřemýšlet. Sedím v jídelně, v domečku zvaném Chicco, kde žije Armando, Lucia, Chiara a Silvia. Jsem u nich na návštěvě a kromě toho, že tady dostanu najíst, napít a mám tu i svůj pokojíček, tak zde denně dostávám koňskou dávku čisté a naprosto nezištné lásky.

Popíšu vám své hostitele. Začnu Chiarou. To je takový smíšek, který moc rád papá, miluje svoji maminku, u které nemůže žít, a také svoje hračky, které jsou její jediný majetek. Když o tom tak přemýšlím, tak je Chiara vlastně svým způsobem nádherná materialistka. Každé ráno chodí do školy a nikdy si nezapomene zkontrolovat jestli má v batůžku svačinu. A abych nezapomněla, miluje hudbu.

Dále tu žije Silvia. Je to takový dráček a vy nikde nevíte, s jakou se probudí. Možná se vyspí do růžova anebo vám jednu natáhne. A to doslova! Zrovna dneska mi Silviva uštědřila parádní ránu do hlavy. Nelíbilo se jí, že mám nohy křížem.

Myslím si, že je ještě brzo na to, abych tyto věci rozebírala do hloubky, ale jedno je už teď jasné, a to, že se zde učím nezištné lásce. Opravdu nevím čím to je, ale čím víc ran mi Silvia uštědří, tím jí mám raději. Silvia je ve všem natolik prima, že když vás obejme, tak tím nemyslí nic jiného, než že vás má ráda a je ji s vámi dobře.

Dalším obyvatelem domečku je Armando. Armando nemluví, nechodí a potravu může přijímat pouze nitrožilně, ale vlastně je to on, kdo řídí celou domácnost. Ač je Armando fyzicky velmi křehký, tak si tak kolikrát říkám, když ho vidím, kde se v tom klukovi bere tolik síly k životu A víte jaký je to pocit, když se Armando usměje Dneska na zahradě se usmál, jen tak se podíval nahoru a smál se. Podívala jsem se taky a viděla nad námi letět hejno ptáků a došlo mi, jak málo se dívám na nebe. A taky to, že Armando dokáže některé věci vnímat mnohem lépe než já.

Na závěr tu máme Luciu zvanou Lulu. To je děvče stejně staré jako já, má tělo desetileté holčičky a mysl půlročního dítěte.  Je to nádherná bytost, která ve vás dokáže vyvolat tolik něhy, že se samy divíte, kde se jí tolik ve vás bere!

Je večer, sedím tu v Chiccu, v Římě, v domečku, kde dle většiny žijí postižení lidé. A já jsem moc vděčná za to, že tu jsem. Nebudu vám psát o tom, že je to tu těžké – to prostě je, ale to dobré mnohonásobně převažuje. Nevím, jestli vám o tom psát dále, protože to vše tady je příliš osobní a nepředatelné, ale píšu si deník…

Milé dámy, holky a slečny, jsem někde, kde každou vteřinu dostávám důkazy o síle a hodnotě života. Přeji vám sílu, lásku a laskavý pohled na svět.

Vaše Veronika

PS: No nemyslete si…. Naproti na stavbě pracuje jeden pán, kterého každou siestu pozoruji z takového roztomilého altánku, a ten pán vypadá jako by měl za otce George Clooneyho.

PPS:Taková siesta je molto bene pohoda.