ANATOMIE LÁSKY Muž a žena na gauči

A už je to zase tady! Další řetěz výčitek a obvinění je před vámi. Hlasy se zvyšují. Povede to až k několika výbuchům vzteku, prásknutím dveřmi, odchodům a návratům. Budou slzy a křik, zahořklost na obou stranách, nářky, malý polibek na usmířenou, a jestli všechno dobře dopadne, skončí to milováním. A za několik dnů to začne nanovo. ONA: Hm, zase uniká. Ale tentokrát za ním nepoběžíte. Máte toho dost, dost té mužské nevšímavosti. Máte dost toho, hrát si na roztomilou holčičku. Máte dost toho, vařit mu různé pochoutky, chovat se v posteli podle jeho představ a čekat na cit, který stále nepřichází. Narůstá ve vás zlost, ale raději mlčíte, protože máte strach, že byste byla moc zlá a hrubá. Ještě před pěti minutami jste ho chtěla objímat, ale teď byste si to s ním nejraději vyřídila. Kdyby se tak už vrátil z té koupelny. LÁSKA VE VÁLEČNÉM STAVU!!! Tak jako mnoho dnešních dvojic jsou Ona a On v krizi. Nicméně válka, do níž se pouštějí, začala už mnohem dříve…EXISTUJE VŮBEC ŠŤASTNÁ LÁSKA

Láska ve válečném stavu

Muž a žena na gauči

Ona
Muž se právě vrátil z každodenní jednotvárné práce a uvelebil se na gauči v obývacím pokoji. Je unavený, ale spokojený. Zul si boty a teď se protahuje a zívá. Má toho dnes večer spoustu na srdci. Povídá a povídá, i když jdete do kuchyně pro skleničky. Má na sobě košili, která se vám moc líbí – vybrala jste mu ji přece vy. Vypadá v ní tak trochu uličnicky a trochu to odlehčuje tu jeho veškerou vážnost. Máte ráda tyhle chvíle, kdy mu únava pomůže, aby se uvolnil, a povídá jen tak něco pro potěšení. To, co vypravuje, není nijak zvlášť zajímavé, ale alespoň s vámi mluví – je s vámi v kontaktu…
Povídá a povídá a vy k němu přistoupíte. Máte chuť ho obejmout, jen tak, pro nic za nic, pro to potěšení z okamžiku. Pro tentokrát se chopíte iniciativy vy a začnete s něžnostmi, aby to nebyl zase on. Na to si ostatně trpce stěžuje. Necudně a smyslně se přibližujete k pohovce.
Zahlédne vás koutkem oka a usměje se, bere skleničky a pokládá je na stůl. Na váš první polibek reaguje se zjevnou radostí, ale čím víc do toho dáváte vervy, tím je to horší a horší. Nějak to není ono. Celé tělo mu ztuhlo a nechce se mu pokračovat, ba i ten úsměv ve tváři mu znehybněl. Zmlkl a bere si sklenku s vínem.
Zjevně není ve své kůži a vy nevíte proč. Nebo vám možná začíná trochu svítat, ale vůbec se vám to nelíbí. Když se chopíte iniciativy vy, nikdy to k ničemu nevede. Nikdy to není ten pravý okamžik. Vždycky se vymluví na bolesti hlavy. Jako kdyby byl malý kluk, který se bojí maminky. Ale vy nejste jeho matka, nemáte s ní nic společného. Už toužíte jen po jediném: vrátit jí jejího malého drahouška zpátky v úhledně převázaném balíčku s nálepkou: Poškozené zboží.

On
Vrátila se z práce dřív než vy a všude v bytě je už cítit její vůně. A dovnitř proudí sluneční světlo… Zeptá se vás, jestli si nedáte trochu vína, a vy odpovíte: Proč ne? Líbí se vám, když má dobrou náladu, obsluhuje vás a je pozorná. V takových okamžicích se cítíte hýčkaný a privilegovaný a život se vám zdá krásný.
Když jde pro skleničku do kuchyně, povídáte jí pořád něco, jen abyste povídal a rozesmál ji, protože víte, že vás ráda poslouchá. Povídáte a najednou dostanete chuť se s ní milovat. Co kdyby tak s tím jednou začala ona; skoro nikdy to nedělá. Samou láskou byste ji snědl. Ale už se k vám blíží a nabízí se vám. Vaše přání se stává skutečností. Ale něco tu nehraje… Dala se do toho s moc velkou vervou. Taková prudkost se vám nelíbí. Jako kdyby na tom závisel celý její život. Máte dojem, že by potřebovala tolik citu, kolik jí žádný muž nemůže dát.
Odložila skleničku, tiskne se k vám a objímá vás. Chce slyšet, jak jí říkáte: Miluji tě. Ale ne. Už je to zase tady. Chce, abyste jí znovu a znovu opakoval: Miluji tě. Měl byste to nahrát na magnetofon a pak by to mohla poslouchat celý den. Začínáte být podrážděný. Kde se v ní bere ta obrovská potřeba citu? Připadá vám jako propast, do které byste spadl, jen kdybyste se přiblížil. „Neměla jsem tatínka,“ odpovídá pořád stejně, když se jí na to zeptáte. Ruku na srdce! Neměla tatínka, neměla tatínka. Jako kdybyste snad vy nějakého měl…
Když se políbíte už počtvrté, vezmete si znovu do ruky skleničku. Doufáte, že vás ta špatná nálada nepozorovaně přejde. Ale při její intuici na to nemůžete spoléhat. Už vám zbývá jen vylít víno na koberec. Rozhodnete se raději odejít do koupelny, abyste se zas dal trochu dohromady.

Ona
Hm, zase uniká. Ale tentokrát za ním nepoběžíte. Máte toho dost, dost té mužské nevšímavosti. Máte dost toho, hrát si na roztomilou holčičku. Máte dost toho, vařit mu různé pochoutky, chovat se v posteli podle jeho představ a čekat na cit, který stále nepřichází. Narůstá ve vás zlost, ale raději mlčíte, protože máte strach, že byste byla moc zlá a hrubá. Ještě před pěti minutami jste ho chtěla objímat, ale teď byste si to s ním nejraději vyřídila. Kdyby se tak už vrátil z té koupelny.

On
V koupelně si děláte výčitky. Dělala to všechno koneckonců jen proto, aby vás potěšila. Kdybyste se jí alespoň jednou podřídil… Kdybyste jí dal najevo cit, po kterém tak touží… Ukončilo by to vaši malou několikadenní válku. Vracíte se do obývacího pokoje plný dobrých předsevzetí.
Ona je ale strohá, vzdálená a chladná, schoulila se v koutku gauče. Vaše dobrá předsevzetí jsou rázem tatam. „Když chce válku, bude ji mít,“ myslíte si. Nenecháte si to líbit. Ostatně od té doby, co chodí na terapii a začala se víc prosazovat, se problémy podle vašeho názoru jen zvětšily. Už nic nenechá být jen tak jako dřív.
Když spustí své obvyklé tirády o životě ve dvou a o tom, že láska je i závazek, vzpění se ve vás krev. Dáte si lok vína, abyste se uklidnil, ale zkysne vám na jazyku. V životě jste snad nic tak kyselého nepil. To je ono, bleskne vám hlavou. Za všechno vždycky může ta její zakyslost. Zas další zkažený večer. V hlavě už máte jen jedinou myšlenku: odejít. Chcete ji přerušit, abyste jí to řekl, ale uhodne vaši myšlenku dřív, než ji vyslovíte: „Vsadím se, že chceš zas jít pryč. Říkáš si asi, že to všechno kazím, ale to nepochází ode mě. Je to jinak, kamaráde. A myslíš si snad, že jsou ty ostatní jiné? Myslíš snad, že tu ideální ženu jednou najdeš? A podíval ses už někdy trochu sám na sebe?“

Tíže jednoho snu

A už je to zase tady. Další řetěz výčitek a obvinění je před vámi. Hlasy se zvyšují. Povede to až k několika výbuchům vzteku, prásknutím dveřmi, odchodům a návratům. Budou slzy a křik, zahořklost na obou stranách, nářky, malý polibek na usmířenou, a jestli všechno dobře dopadne, skončí to milováním. A za několik dnů to začne nanovo.
Vím, že jste si mysleli, že je to tak jenom u vás… Mrzí mě, že vás musím zklamat, ale všude je to stejné. Můžete si k tomu samozřejmě přidat něco svého. Někdy jsou na gauči dva muži, někdy dvě ženy. Často nechce ona, aby se k ní on přiblížil. Někdy dojde až na facky… Scénář však je většinou natolik podobný, že má člověk často pocit, že se partnerské vztahy řídí nějakým předem daným schématem.

Ona říká, že čeká a hledá muže, který by byl schopen vzít na sebe závazek milostného vztahu. On by jí měl dát to, co jí nemohl dát tatínek. Ale tíže takového očekávání mu nahání strach. A on navíc nemá ani nejmenší představu o tom, co je to důvěra k druhému člověku ani důvěra k sobě. On ví, co je to moc a sláva, jak fungují stroje a jak se rodí myšlenky. Co se citů týče, je to něco jiného. Chybí mu základní součást receptu na lásku, součást, která jí, jak sama říká, nechybí. V oblasti citů je její partner najednou víc než bezmocný.

On se cítí vinen, že nevyhovuje představám, které chce ona už tak dlouho uskutečnit, a on se k tomu tolik nehodí. Ona vynakládá tolik úsilí, aby se stal okouzlujícím princem, a je nešťastná, že se jí nedaří, aby byl šťastný. On má pocit, že s ním manipuluje, kontroluje ho a snaží se z něho udělat někoho jiného. Stejný zmatek pociťoval i před svou matkou. Také matka z něho chtěla udělat svého malého prince. Ona má stejný sen, ovládá ho stejným způsobem a neví o tom.

Ona si neuvědomuje tíži svého snu. On si neuvědomuje, jak ji jeho nároky i nezájem tíží. Neuvědomuje si, že ji tak nutí, aby mu platila za sen, který si o něm vysnila. Manipuluje s ní a chce, aby si k němu sama našla cestu. V klidu už se to nedá zvládnout. Ona ho očekává i pronásleduje. On mlčí a uniká jí.

Každé z jejich gest prozrazuje, co jeden od druhého očekávají, ale dočkají se vždycky jenom zklamání. Přesto pokračují, ať už pro potěšení ze hry, ze zlomyslnosti, nebo proto, aby viděli, kam až ten druhý zajde, aby si splnil svůj sen. Pokračují, protože jsou oba bezmocní. Až se jeden druhého dost natrápí, znechuceně se opustí. Ona řekne, že sebou nechala zase mávat. On řekne, že ho zase doběhla. A oba dva se budou trápit, že to „mezi nimi prostě nešlo“. Není zde třeba zásadní krize, která by změnila tento nepřehledný tanec touhy, v němž se po staletí točíme?

Když se život ve dvou promění v bitvu

Destabilizace patriarchátu

Tak jako mnoho dnešních dvojic jsou Ona a On v krizi. Nicméně válka, do níž se pouštějí, začala už mnohem dříve. Vyplývá v podstatě ze samotného uspořádání moci v nitru toho, čemu jsme si zvykli říkat patriarchát, tedy společnosti, kde převládá zákon Otce a mužské hodnoty.
V této souvislosti je nutno si uvědomit, že „žít ve dvou znamená být jedním…, ale kterým vlastně?“. V tradiční dvojici spočíval domácí mír nejčastěji na oběti ženy pro svého partnera. Partneři se spojovali, aby vytvořili dvojici „muže“, tedy takovou, která se řídí pravidly patriarchální společnosti. Rozumělo se samo sebou, že žena potlačí svou individualitu, to znamená své touhy, ctižádost a tvořivost, ve prospěch výchovy dětí. Mimochodem, francouzské rčení „Kdo si bere muže, bere si i zem“ vykresluje přesně situaci. Od okamžiku, kdy ženy začínaly odmítat tento stav věcí, ocital se manželský život v krizi, protože neexistuje žádný historický model, který by nám ukázal, jak žít s tím druhým a přitom zůstat úplnou a samostatnou osobností.
Patriarchát je myšlenkový systém, který formuje duševní i společenskou identitu mužů a žen. A tak jako dříve, určuje tato ideologie i dnes ženskou podřízenost mužům. Je založena na předsudku, že to, co si myslí a vytvářejí muži, je důležitější než to, co si myslí, pociťují a dělají ženy. Důsledkem je snížení hodnoty toho, co je ženské, citové a domácí. A proto se od okamžiku, kdy začaly ženy tvrdit, že jsou plnohodnotné lidské bytosti, patriarchální struktura společnosti znovu stala předmětem četných úvah. A proto se jak u rodinného krbu, tak mimo něj vedla a dosud vede válka mezi pohlavími. Tato válka se zúžila na jednoduchou otázku: Kdo je ten, který slouží, a kdo ten, který si nechává posluhovat?
Spolu se sociologem Edgarem Morinem bychom mohli vyjádřit, že „ženy jsou skrytými hybnými činiteli všeho nového“, protože zpochybnění patriarchátu a jeho postupná destabilizace jsou stupni jejich pokračujícího osamostatňování. Přestože si některé ženy nárokovaly rovnoprávné postavení odjakživa1, začala se jejich celková situace výrazněji měnit teprve nedávno. Je to spojeno s hromadným příchodem žen na trh práce v šedesátých letech. Ženy začínají hrát roli v ekonomice a osvobozují se od finanční závislosti na partnerovi. Odtud je už jenom krok k aktivnímu a organizovanému feminismu sedmdesátých let, který požaduje rovnoprávnost žen ve všech oblastech.
Jak se dalo očekávat, poznamenalo toto hnutí hluboce i citové vztahy mezi oběma pohlavími. Současný život ve dvou se stal v pravém slova smyslu životem na bitevním poli jednoduše proto, že na třecích plochách každodennosti velmi intezivně konfrontuje dvě protikladné tradice životních stylů – mužskou a ženskou. Důsledkem je proměna patriarchálního životního stylu v důvěrném prostředí kuchyní a ložnic, tam, kde jsou vztahy méně formální než na pracovišti nebo politické aréně.

Patriarchát žije v každém z nás

Bylo by iluzí si myslet, že tento spor vyřešíme, když oddělíme dobré od špatného. Tento příběh totiž skrývá další příběh, který poznamenal většinu mužů. Patriarchát nejenom utlačoval ženy, ale také z velké části vzdálil muže od nich samotných, protože jim nabídl prototyp nesmlouvavého hrdiny, který nedává najevo, co cítí. A udělal to tak dokonale, že mnohé ženy věří tomu, že muži nejsou schopni žádných citů a nejsou ani v nejmenším oprávněni řídit rodinný život a vychovávat děti. Je to jen zrcadlovým obrazem mužského názoru, že ženy vůbec nemyslí.
Setrvávat u těchto předsudků znamená udržovat nerovnosti vytvořené patriarchální společností. Není na místě si přiznat, že muži i ženy jsou v tomto historickém dramatu nedílně spojeni? Nejde u obou pohlaví o to, aby se zbavila nevědomosti o svém vzájemném postavení?
Je totiž nutno konstatovat, že také mnohé ženy se nechávají zatáhnout do nelítostné hry a pokoušejí se získat pozici ve světě mužů. Krutý zákon patriarchátu je stejný pro všechny: Chceš-li přežít, zbav se všech citů a emocí!
Pokud zavládne v naší společnosti taková atmosféra, ocitne se partnerský život ve velkém nebezpečí. Patriarchální mužský princip je postaven na okleštění srdce a těla. Upevňuje se potlačováním citlivosti a citovosti a blokádou spontánního vyjadřování citů. Jakýmsi všelékem proti všemu škodlivému by pro něj mělo být všeovládající postavení abstraktního rozumu, který se uplatňuje ve všech úrovních lidské bytosti. A podíl nás všech, mužů i žen, na tomto kolektivním mýtu vzdaluje člověka čím dál tím víc od života a od sebemenší možnosti navázat důvěrné vztahy se světem a lidmi, kteří ho obklopují.
Patriarchát totiž znamená víc než pouhé uspořádání společenské a politické moci. Neexistuje v jakési na nás nezávislé abstraktní formě, ale je především přítomen v nás samotných. Své city a myšlenky podřizujeme například diktátu patriarchátu, dáváme-li neustále přednost vnějším povinnostem před citovými hodnotami a převažuje-li v našem jednání rozum nad srdcem. Patriarchát nás uvrhl do strašlivé rozpolcenosti, která je pro každého muže i ženu skutečným vnitřním traumatem. Jediným možným lékem na naše bolesti je proto vytvoření skutečné důvěry mezi muži a ženami, spočívající na jejich rovnosti a navzájem se doplňujících úlohách.

K nové důvěře v partnerském soužití

Blízký vztah mezi mužem a ženou nebýval v historii příliš častý. Není tomu dlouho, co se lidé začali brát z lásky, a ještě kratší dobu trvá, kdy se pokoušejí spolu pro lásku zůstat. Pomineme-li to, že zakládali rodinu, brali se naši prarodiče a praprarodiče často proto, aby ekonomicky přežili, zlepšili své sociální postavení nebo uchovali či ještě rozmnožili zděděný majetek. Často spolu zůstávali jen proto, aby si na ně církev nebo lidé neukazovali prstem. Vybudovat důvěrné soužití nepatřilo k manželským povinnostem a manželé se o ně nesnažili ani ve svém vztahu k dětem.
Pro předchozí generace byly úlohy muže, ženy, otce a matky určeny předem. Této poklidné formy existence se však pozvolna zmocňoval rozklad. Proto také muselo dojít k současnému výbuchu. Dnes o všem znovu pochybujeme. Mateřská ani otcovská role pro nás už není tak jednoznačná. Ptáme se také, kdo je to muž a kdo žena, co je homosexualita a co heterosexualita. Současná krize nemá v historii obdoby a nabízí nám ojedinělou příležitost. Žádná civilizace neměla dosud možnost, aby si pokládala tyto otázky v tak širokém rozmezí. Naše doba je proto vzrušující i skličující zároveň. Na pesimismus, který by se nás mohl zmocnit při pohledu na obrovské množství milostných nezdarů, reaguje novinářka a spisovatelka Ariane Émondová slovy, že vztahy mezi mužem a ženou nebyly nikdy dříve lepší, protože teprve dnes začínají spolu obě pohlaví komunikovat mimo předurčené role.
Patriarchát dal základ takové mužské i ženské identitě, které potenciálně znemožňují život ve dvou; nové dobrodružství nás však podněcuje a provokuje. Jedno je totiž jisté – dnes, kdy jedni jako druzí vyžadují samostatnost, již ve hře důvěrného soužití nejde o vzájemné sebeobětování, ale o jednotu při zachování plné individuality a o samostatný život každého z partnerů, aniž by spolu přestali žít ve dvou.

Ukázka z knihy ANATOMIE LÁSKY nakladatelství Portál Odkaz na knihu a redakci

31.5.2004 12:00| autor: Veronika Vašková

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@femina.cz

TOPlist