A TAKOVÁ TO BYLA HODNÁ HOLKA!

„Správná ženská zvládne všechno,“ říkávala kdysi moje babička. Tvrdím to také, bohužel, ne s tou patřičnou hrdostí, ale s despektem, ke kterému jsem během let dospěla. Moje maminka byla také zastánkyně tohoto poněkud sadisticky zvráceného tvrzení a nesmlouvavě mě vychovávala v jeho duchu. První příznaky se projevily v situaci, když jsem coby potencionální novomanželka navštívila domov mého budoucího muže /rodiče nebyli doma/ a aktivně za něj umyla nádobí. Já to přece zvládnu, ne Muž se zaradoval a při nejbližší příležitosti se mnou zamířil na radnici.

Moje tchýně, kterou mimochodem velice obdivuji a vážím si jí, mi svého syna předala dobře vychovaného. Nejenom, že vykonával fyzicky náročné práce, ale i uklízel /občas/, uměl si přišít knoflík a v případě akutní potřeby i uvařil. V krásných dobách našeho vzájemného sbližování mi ve čtyři hodiny ráno připravoval pstruhy po mlynářsku s volskými oky, pomfrity a pažitkou, pro kterou musel jít s baterkou na zahradu.

Bohužel, zkazila jsem ho. Když viděl, jak se do všeho ženu, aby bylo náležitě vidět, jak výkonná jsem žena, zastříhal ušima a ulehl na gauč. Poprvé bylo v našem manželství použito termínu ženská práce v souvislosti s vytíráním kuchyně a přebalováním dítěte. Největší zapeklitost tohoto vleklého problému ovšem spočívala v tom, že jsem byla na sebe hrdá. Dnes to posuzuji jako dočasné pominutí smyslů. Svoje kvality jsem začala poměřovat množstvím umytého nádobí, upečených koláčů a stupně lesku vycíděné domácnosti. Trvalo to poměrně dlouho.Poslední kapkou bylo, když jsem se jednoho krásného dne přistihla, jak rovnám hrnky v kredenci tak, aby jejich ouška svírala úhel 70 stupňů. To už bylo na pováženou. V mozku mi zablikalo varovné světýlko a vzpomněla jsem si na svoji kamarádku, která těsně předtím, než se nervově zhroutila, chodila do sklepa a rovnala brambory do řad podle velikosti. Potíž byla v tom, že těch brambor tam bylo dvacet metráků.

Rychle jsem si uvědomila, že už vůbec nechci být ta nejvýkonnější /a nejpitomější/ a dala jsem hrnkům volnost. Jenže ono se to hezky řekne, ale už hůř udělá. Moji nejbližší zpočátku vůbec nebyli nadšeni z toho, že už kolem nich odmítám láskyplně rotovat a přeochotně jim poskytovat veškerý servis. Měňte někoho do deseti letech!

Nicméně jsem neustoupila. Rozdělila jsem služby v domácnosti tak, aby každý za něco zodpovídal a zbytek zkrátka vypustila. Můj muž je naštěstí natolik empatický, že se zvedl z gauče a pochopil. Co nepochopil, jsem zopakovala. Několikrát.

Když mě syn upozornil, že v koupelně je na stropě pavouk, neletěla jsem tam hystericky s koštětem jako obvykle, ale pavouka pojmenovala Karel. Dnes s ním žijeme v dokonalé symbióze. Život je příliš krátký na to, aby se utopil v Okeně a Savu. A proto mi dnes přetrvává na tváři pobavený úsměv, když zaslechnu nekonečné debaty zchvácených žen, vzájemně si stěžujících, jak do rána gruntovaly. Proč?

Opouštíme pak náš pouze běžně uklizený byt a společně odcházíme někam, kde zpívají ptáci, roste jasně zelená tráva, voní dým ohníčků a neexistují žehličky ani vysavače.

15.8.2005 12:00| autor: Lenka Mašová

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa žen?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@femina.cz

TOPlist