Těhotenství: Deník těhulky Mony Stern - část devatenáctá

Těhotenství: Deník těhulky Mony Stern - část devatenáctá

1 fotografií

Třetí trimestr:

Čtvrtek 16:56 hodin: Tři kila štěstí
„Spočítej jí prstíčky,“ volám na Kristiána, když nese Aničku z porodní kójky, aby ji porodní asistentky mohly umýt, zkontrolovat, změřit a zvážit. Zůstávám zatím s Bedřichem Ká, který mě informuje: „Nejste roztržená, ani nastřižená, gratuluju.“ Pampadadá, mám to za sebou.

Strašně rychle uběhla celá věčnost. Anička mi chybí, kde jsou s Kristiánem tak dlouho? Najednou se odvedle nese hlas porodní asistentky: „Tři kila a čtyřicet osm centimetrů, gratulujeme tatínku!“ Jejda, Kristián je tatínek a já? Maminka. Projede mnou těši-děs. Tři kila štěstí je už na světě!

Komentář táty Kristiána: Furt jsem to fotil, bylo to jako halucinace. Anna měla takovou velkou pusu a brečela takovým něžným pláčem. Asistentka byla zvyklá, tak to brala trochu jako v cirkuse, pózovala, usmívala se, byla milá.

Čtvrtek 17:10 hodin: Loučení se Starou Monou
Konečně se Mona ocitne v porodní kójce sama. V tento okamžik vůbec není důležité, že je unavená, rozbolavělá a nevyspalá. V tento okamžik není důležité, že jí to třeba ani nesluší, protože má přinejmenším rozvrkočený účes a nemocniční košili od krve. V tento okamžik není důležité, že ani nestačila z tašky vytáhnout svatý obrázek a nestihla uzávěrku v jednom časopise…
Komentář táty Kristiána: Snažím si představit matku, která by dumala, jaký si má vzít na porod mejkap.

Mona se zhluboka nadechne a konečně udělá to, co už chtěla udělat dávno: s ostychem, pomaloučku, potichoučku se dotkne svého břicha. Mona opatrně pohladí své břicho s výrazem: Ahoj, ty moje břicho, ahoj. Díky, ty moje břicho, díky. Nebuď smutný ty moje břicho, že nejsi veliký. Ty moje břicho splasklý, ahoj. Ty moje břicho jediný, složím ti krátkou básničku, pašáku: Díky, břicho mé, mé, mééé, že jsi rostlo při měěě!!! A u toho tak, tak, všelijak Mona dál hladí svoje břicho. A co břicho na to? Jednoznačně je zaskočený a skleslý, že je splasklý. V tento okamžik už vlastně není důležité ani to, protože k Moně do porodní kójky přichází s Aničkou v zavinovačce Kristián. „Stihl jsem zatím přepočítat jen prstíky na rukou, tam to je v pořádku,“ informuje Monu Kristián. Touto větou Moně skončil v životě poslední okamžik, kdy mohla být sama se sebou?! Nová Mona zamává té Staré. Vůbec to není smutné třeba jako loučení. Nová Mona zamává té Staré vesele. Stará Mona ustupuje té Nové zdvořile.

Komentář táty Kristiána: Tady to zavání nějakou mejlkou. Stará mává Nové, Nová Staré, za chvíli se neví, kdo je kdo a kdo komu. Porod je přece normální, přirozenou součástí života ženy a muže, chumlat ho do nějakého mýtu je chabé. Kdybychom se množili dělením, také bych rád obětoval třeba ruku s tím, že mi za devět měsíců doroste. No nic, deset, deset jich bylo. Na nohou jsem to nepočítal, tam je to více méně jedno.

Aninka Prokoukla a Kristián je Svěží. Mona dává pusu Miminu, pak Kristiánovi. Kristián dává pusu Miminu, pak Moně. Mimino nic, jen kouká?! To je ale nadělení!

Čtvrtek 18:45 hodin: Chodbová slavnost
Nakouknu do inkubátoru, kam Aničku na hodinku zavřeli, prý aby se pořádně nahřála. Nechápu proč, protože, co se narodila, jevila se nebývale vřele. Anička dobrý, je prostě nejhezčí a krásně špulí pusinku.

Komentář táty Kristiána: By mě zajímalo, jestli si něco pamatuje. Teď je nepopsaná (tedy kromě toho čísla 433 na hrudníčku) a myslím, že nějaký ten týden ještě zůstane.

Pokračuji kolem stanoviště hlavní sestry a proklouznu až na chodbu, kde už není lůžková část. Mává na mě kamarádka Pepina se svým manželem Kamilem a kamarádka Táňa, která tvrdí, že Jurij Gagarin byl její příbuzný. Cítím, že mě právě teď doběhlo šestinedělí, protože mě najednou všechno šíleně dojímá. Mí kamarádi mě přišli pozdravit! Slzím. Kamil nenápadně bouchne vychlazené šampaňské, Pepina chystá na zlatý papírový tácek prošuto a Táňa všechno fotí. Pláču štěstím, je mi líto, že Aninka trčí v inkubátoru a nemůže se účastnit chodbové slavnosti.
Komentář táty Kristiána: U toho už jsem nebyl, protože jsem fotil ten inkubátor.

Srknu si jednou jedinkrát šampaňského, cudně si otřu pusu, uždibnu prošuta a odcházím na lůžkové oddělení za milovanou Aničkou a vstříc šestinedělí!

Komentář táty Kristiána: Hurá!