Počítačové hry, které mohou ublížit. Realita nebo zbytečný stres?
Před týdnem za mnou přišel náš sedmiletý syn a vesele nad sebou mával pytlem, který měl dát původně do koše: „Mami?! Já si z toho pytle udělám padák a skočím z balkonu.“ Vytřeštila jsem na něj oči, nejen proto, že bydlíme v předposledním poschodí vysokého paneláku. „Zbláznil ses?! Chceš se zabít?!“ „Nezabiju,“ prohlásil sebevědomě můj syn. „Mám přece dva životy.“ Tím mě doslova uzemnil.
Zdroj: archiv redakceChvíli jsem jen lapala po dechu a pak nastoupilo dlouhé vysvětlování a ujišťování, že život má rozhodně jen jeden. Synek mě poslouchal, koulel očima nad mým zuřivým výrazem a nakonec mi řekl, že si dělal legraci. Nechápala jsem to. Nic vtipného mi na tom nepřišlo a taky jsem mu to dala patřičně najevo. Nicméně nebylo to poprvé, co jsem se s podobným přístupem u dětí setkala.
Zavaleni počítačovými hrami se převtělují až příliš často do svých pohyblivých virtuálních hrdinů. A je jedno, jestli je to nějaká krvavá střílečka nebo obyčejná dětská hra s odpalováním míčku proti zdi. Ačkoliv se všemožně snažíme, aby hrál jen hry úměrné jeho věku, nejlépe s nějakou výukou, neubráníme se tomu. I v dětských hrách se potkáte se třemi životy, nebo odpalovacími rampami, jak chcete.
Mezi kamarády pak pochytí další a další. U bratrance koukal s pusou dokořán na to, jak hraje nějakou střílečku, kde krev stříkala na všechny strany. Když jsem ho od toho vyhnala, cítil se hrozně dotčeně a prohlásil, že on nic nesmí a všichni ostatní smějí. V tomhle jsem nekompromisní, prostě střílečky mi nesmějí přes práh. Pokud je hra chytrá, naučná a zábavná, ráda si ji s ním i zahraju. Jenže…
Vysvětlujte sedmiletému capartovi, proč kluci ze třídy můžou hrát hry, kde je krev, a on ne. Stejný problém řeší kamarádka, ale s televizí. Její syn, stejně starý jako náš, už odmalička miluje nejrůznější drastické filmy. Jako pětiletý si zamiloval Piráty z Karibiku, při kterých já měla tendenci občas vyjeknout leknutím nad propracovanými kostýmy pirátů. Mumie je pro něj kultovní film a dětské pohádky mu nic neříkají. Zajímají ho roboti, války a zase roboti. Ve škole pak s kluky probírají, jak ten a ten úžasně zvládnul zmasakrovat celou planetu, a připadá jim to neskutečně zábavné.
Tomu také dopovídají jejich hry. Kolem baráku lítají s obrovskými meči nebo klacky, podle toho, co je zrovna po ruce, a vyřvávají jako na lesy: „Ty prašivý, všivý kojote, já tě zabiju a s tebou celou tvojí zpropadenou famílii!“
S tímhle se asi nikdy nesmířím. Je to prostě něco, co se mi příčí a co mi vadí. Jenže když od toho budu syna přehnaně chránit, bude ve škole za hlupáka, a když mu to povolím, zkreslím jeho vidění světa do toho ošklivého, válečného a plného soubojů, kde je normální mít tři životy.
Je to na nás rodičích, abychom své děti vedli a pomohli jim najít i vhodnou zábavu, ale daří se nám to vždycky? Co myslíte?
Foto: profimedia.cz
