Juliette Binoche: Značka nezávislosti

Ostatně, má k tomu nejen dostatek prestižních cen, ale i genové vybavení. Narodila se v březnu 1964 jako druhá dcera herečky a učitelky herectví a divadelního režiséra. K tomu v rodné Paříži vystudovala Conservatoire National Supérieur d'Art Dramatique, jednu z nejlepších francouzských hereckých škol a první hlavní filmovou roli dostala v 21 letech rovnou od domácí legendy, provokativního režiséra Jeana-Luca Godarda.

Pro takovou herečku tělem i duší není žádná příprava na roli zbytečná. Takže když hrála ženu bez domova v Milencích z Pont-Neuf, sama přespávala na ulici. Kvůli filmu Alice a Martin se naučila hrát na housle. Než začala natáčet Čokoládu, na víkend se neohlášena nastěhovala k autorce předlohy Joanne Harris.

Romantická pohádková Čokoláda ji asi nejvíc proslavila u mezinárodních diváků. S Hollywoodem koketovala už v roce 1988, když se jako Tereza objevila v adaptaci Nesnesitelné lehkosti bytí. Účast ve velkofilmu Anglický pacient ji vynesla dokonce Oscara za vedlejší roli ošetřovatelky Hanny. Binoche ovšem svou kariéru s Hollywoodem moc nespojila. Radši má artovější nezávislé filmaře jako Michaela Hanekeho nebo Krzysztofa Kieślowskiho, který ji dal na začátku 90. let jednu z jejích nejlepších rolí, vdovy v prvním dílu trilogie Tři barvy: Modrá. Nebo David Cronenberg, který ji dal roličku milenky Roberta Pattinsona ve své novince Cosmopolis. V americkém mainstreamu pro ni jako ženu prý není dost dobrých rolí.

Za feministku se ovšem nepovažuje. „Jsem si vědomá své ženské i mužské stránky, jistě. Ale takové označení nutí lidi myslet stereotypně. Myslím, že něco vytvářet a dělat, být aktivní, je důležitější než o něčem mluvit,“ uvedla v rozhovoru. Takže o jejích názorech si můžete udělat představu z jejích činů. Z toho, že se úspěšně vyhnula zaškatulkování do rolí romantických hrdinek v nesnázích, k nimž ji tlačila její sladká krása. Nebo z jejího osobního života. Moc o něm samozřejmě nemluví, ale ví se, že má 18letého syna s potápěčem André Hallem a jedenáctiletou dceru Hannah s hercem Benoît Magimelem, svým kolegou z životopisní romance Děti století. Mezi její partnery patřili i režiséři jako Leos Carax či herci Daniel Day-Lewis a Olivier Martinez.

Zato o svém stárnutí se mluvit nezdráhá: „Když žena dosáhne určitého věku, něco se stane. Určité věci necháte plavat. Ztratíte nějaké iluze. Vaše volby jsou víc vašimi volbami a méně důsledky vaší výchovy nebo vašeho strachu. Už jste tolikrát zlomená, že to je vlastně určitý druh svobody. Kdo se ještě stará o to, co dělám? Takže když se v 43 letech rozhodnu, že chci být v taneční show, proč ne?“ Taneční show si opravdu zprodukovala. K tomu se věnuje i malování a energii dává i do lobování za lidská práva, především v Íránu, kde vězní filmaře. Ve Francii už jí říkají jen La Binoche, její jméno se stalo značkou.

Ne že by nikdy nešlápla vedle. Třeba když před pěti lety natočila s tehdejším partnerem, argentinským režisérem Santiago Amigorenou film 10 dní před katastrofou a tvrdila, že CIA a americká vláda byla určitě namočena v atentátech z 11. září. Na rozdíl od kolegyně Marion Cotillard si za tímto názorem pořád stojí. Všechno ale vychází z pocitu, že i herečka může ve světě za něco bojovat. „Jako dítě jsem snila o sjednocení lidí na celé planetě. Bylo by báječné, kdyby to šlo udělat prostřednictvím filmu.“